SVĚDECTVÍ O ŽIVOTĚ V KLDR
V roce 2022 měla premiéru inscenace Svědectví o životě v KLDR. Fiktivní příběh matky a dcery prokládaný reálnými rozhovory dokumentujícími život v nejtemnější zemi světa vytvořil studentský soubor Bezejména v režii Miloslavy Čechlovské, hráli Laura Levko, Verča Zajícová, Káťa Sikorská, Zuzka Pavlů, Ema Schuhová, Vojta Matějíčka, Míša Petráčková, Káťa Kloučková, Viki Benešová, Bára Kalendová, Matěj Komrzý, Vojta Votrubec, Lucka Votrubcová, Natali Kahounová, Týnka Šťastná, Soňa Bergmanová a Anička Zbránková.
8. dubna 2022 soubor získal ocenění poroty na Krajské přehlídce uměleckého přednesu a divadel poezie v Liberci a postoupil do celostátního kola Wolkrova Prostějova.
14. -18. června 2022 soubor reprezentoval Liberecký kraj na 65. celostátní přehlídce uměleckého přednesu a divadla poezie Wolkrův Prostějov, kde získal prestižní Cenu Jana Roubala za kolektivní uchopení tématu.
1.- 3. dubna 2022 soubor vyhrál krajskou přehlídku Setkání ve Strašecí a postoupil do celostátního kola Mladé scény.
24. – 28. června 2022 soubor reprezentoval Liberecký kraj na Celostátní přehlídce studentského divadla Mladá scéna Ústí nad Orlicí a získal ocenění poroty za uchopení tématu.
25. – 28. května 2022 soubor získal 3. místo v kategorii studentského divadla na Mezinárodním festivale Teatrrralki (Polsko) a zároveň získal speciální cenu poroty za přínos v oblasti mezinárodní inscenační tvorby.
7. července 2022 byla inscenace součástí programu festivalu Šrámkova Sobotka.
28. října 2022 měla inscenace derniéru na festivale Děti-výchova-divadlo Praha. Zde inscenaci nadšeně shlédla také autorka předlohy Nina Špitálníková.
Z celostátní přehlídky Mladá scéna Ústí nad Orlicí:
(…) (Inscenace) zajímavým způsobem proplétá obecné s jedinečným, skupinové s individuálním. Na jedné straně velmi působivými prostředky zpracovává onen masový dril pomocí šikovně sestavených voice-bandových pasáží, individuální i skupinové pantomimy a choreografických prvků, které mají až rituální charakter. Tím se daří vytvářet autentickou atmosféru jakéhosi „masového zblbnutí“, způsobeného každodenní ideologickou masáží a drilem, které jakoby vycházelo z kořenů orientálních rituálních prvků. Právě technická stránka inscenace působí jako velmi dobře promyšlená i následně připravená. Zkrátka dril v té nejlepší podobě, umocněný ještě stejnokroji doplněnými dvojsmyslně rudým šátkem, který je zároveň oprátkou. Podobně zajímavou vizuální funkci pak mají rudé knížky, jediné vlastnictví každého jednotlivce, které slouží jako totem, symbol soudržnosti a jsou využívány i jako perkusní nástroje, rytmizující „ společenský život“. Vedle tohoto společného úsilí o dokonalou koordinaci v rámci systému se jaksi na okraji odehrávají příběhy individuálních tragédií, kdy jednotlivé postavy, které jsou zbaveny pouta = oprátky, jsou vlastně odsouzeny k popravě, čili nebytí.
Celou inscenací nás provází příběh Uji a její matky Hanuly. Matka, jejíž dcera se zrodila z aktu znásilnění (mimochodem, jedním z nejpůsobivějších momentů inscenace je scéna hromadného znásilňování mladých dívek, která je provedena odcizeným mechanickým způsobem), se systému stále vymyká, a tak klesá ve společenském žebříčku až do pozice „nikoho“. Jejím největším proviněním je to, že dosud neztratila lidskost, a projevy této lidskosti ji vlastně handicapují (…). (…) působivá je závěrečná scéna, kde je oprátka využita dvojím způsobem: zatímco dcera si za své udání vydobyde možnost být „šátkována oprátkou“, nad její zrazenou matkou rudá oprátka visí více než výmluvně. Pozoruhodný a jímavý, i když minimalistickými prostředky prezentovaný, je příběh holčičky, která zprvu nese statečně ústrky a násilí od svých vrstevníků a je matce podporou, nicméně společenská masáž a touha někam patřit (…) ji dožene k tomu, že překročí křehkou hranici, zradí svou matku a přidá se k temné většině. (…) Sugestivní inscenace, která přináší mnoho témat k zamyšlení a diskusi (…)
Jana Soprová, časopis Mladá na Malý, 3/2022