Zimní bitva
V roce 2019 měla premiéru inscenace studentského souboru Dramacentra Bezejména Zimní bitva. Příběh ze stejnojmenné knihy (autorem je Jean-Claude Mourlevat) režírovaly Miloslava Čechlovská a Jarmila Šírlová. Hráli studenti nejstaršího oddělení dramacentra (Káťa Burešová, Anička Jachanová, Kuba Kubíček, Kája Lašáková, Kája Němcová, Lukáš Svárovský, Bára Šrytrová, Patrik Teichman, Zuzka Valášková a Julča Svobodová).
Příběh o nesvobodě, útlaku, manipulaci, vině, volbě mezi svým a přítelovým životem, o strachu a jeho překonání, o přátelství, lásce, odvaze, touze žít a nakonec o odhodlání zemřít za svobodu ostatních, se pokusili mladí herci znázornit především pohybem, bez rekvizit, složitých kostýmů, s minimem textu.
Z krajského kola Mladé scény, z přehlídky „Setkání ve Strašecí 13. 4. 2019“:
Zimní bitva: Na závěr sobotního dopoledne se sálem rozlehla tajuplná temná atmosféra, jednoznačně utvořená již první scénou inscenace. Drobnosti jako plamen, decentní osvětlení, broukání a zpěv vytvořenou atmosféru jedině prohlubovaly, přiváděly nás do napětí, ale zároveň do zřetelného střehu, abychom nezmeškali ani jediný okamžik představení. Organizace ovládající svět, tábor sloužící na převýchovu, mlčící většina a její touha po svobodě jsou podstatou inscenace. Vzniká tak jednoduchá myšlenka, která při perfektním zpracování, které soubor představil, nahání mráz po zádech.
Setkání ve Strašecí 2019, publikovaný článek „V sobotu jsme viděli“, autor Michal Merunka
V krajském kole soubor získal doporučení do celostátního kola Mladé scény v Ústí nad orlicí, kde v červnu 2019 reprezentoval Liberec.
Liberecký soubor Bezejména se inspiroval knihou Jeana-Clauda Mourevata Zimní bitva, která téma dystopie obrací ze všech možných stran. Základní struktura všech totalitních systémů, ať už vycházejí z reality či fikce, je v mnoha rysech podobná. Takže i tato dílčí inspirace objemnou knihou nebrání základní srozumitelnosti příběhu – staví proti sobě skupiny vládnoucí a utlačované, kteří se proti temnotě a teroru bouří. Soubor v provedení neplýtvá slovy, nastiňuje jen základní dějovou linii, takže mnohé zápletky divák pouze tuší či si interpretuje po svém. V krátkých epizodách, kdy se opakovaně vracíme do vězeňské kobky, jsme konfrontováni s různými prostředími a akcemi jednotlivců, pokusy o vzpouru, krutostí šelem „člověkopsů“, tedy služebníků režimu. Rafinovanost totalitního režimu pro nás, kdo jsme jej zažili, spočívala především v tom, že promyšleně pracoval se způsobem trestů. Člověk si neustále musel být vědom toho, že za jeho rozhodnutí a činy mohou být potrestáni jeho blízcí. Právě to je jeden ze silných momentů, který se objevuje i v této inscenaci. Za hrdinku, které se podařilo uprchnout z převýchovného ústavu, zaplatí životem její kamarádka. Scénická forma ztvárnění příběhu je sympatická tím, že si vystačí s minimem scénických prostředků. Scéna je prázdná, veškerou akční scénografii vytvářejí herci svými těly a pohybem, který je spíše stylizovanou taneční choreografií. Herci oblečení v černých legínách, postavy člověkopsů pak polonahé. Důležitou roli v kostýmech hraje bílá košile jako příznak lidskosti. Košile, které mají na sobě na rozdíl od dozorců chovanci převýchovného ústavu, signalizují jistou civilizovanost, ale také jakési stigma. Na konci symbolizují košile vzpomínku na padlé a přihlášení se ke vzpouře. Tomu odpovídá závěrečný (krásně sborově zazpívaný) chorál židovského autora Yosefa Hadara The White Rainbow, vyjadřující společnou víru k vítězství dobra nad zlem. Za pozornost bezpochyby stojí pohybové kolektivní ztvárnění rozmanitých situací (dril chovanců ústavu, štvanice uprchlých zdivočelými člověkopsy, mechanická práce na poště, závěrečná prezentace společné revoluční myšlenky). To vše ovšem divák, který knihu nečetl, vnímá spíše intuitivně. Ne vždy je jasné, kdo je kdo, a také linie jednotlivých nitek příběhů se lehce rozplývají. V celkovém dojmu z inscenace, která má v sobě zvláštní drsnou poetičnost, to však nevadí.
Zpravodaj „Mladá na Malý 2019“, autor Jana Soprová
