PO STOPÁCH PIRÁTŮ 2023

Den první

Ráno jsme dvěma koráby odpluli z Liberce z přístavu Rybníček. 58 námořníků, šest mladších důstojníků a tři starší včetně lodního zdravotníka. Starší důstojníci dali přednost malým záchranným člunům. Plavba byla slušná až do zátoky jménem Rokytnice. Tam nás bohužel přepadlo 13 pirátů, kteří obsadili oba koráby a posádku vzali do zajetí. Přesídlili nás na ostrov Roxana (snad pojmenovaný po nějaké pirátské můze?), kde nás drží v zajetí doposud. Úniku není, bohužel. Během dne jsme zjistili, že téměř dvě třetiny námořníků opravdu uposlechli příkaz a nevzali si na plavbu své mobily. Jejich odvaze být po celou plavbu bez mobilů jsme sice obdivně zatleskali, ale naše šance na záchranu se tím staly minimálními.

Piráti nás nahnali v úmorném vedru na plácek a dost jasně nám sdělili své požadavky. Především nám vysvětlili naše postavení. Jsme jejich otroky bez jakýchkoli práv. Musíme makat, především však hledat poklady, které jejich předchůdci zakopali všude po ostrově a piráti netuší, kde přesně jsou. Navíc jsou líní je hledat, od toho mají své zajatce. Ti, kteří najdou a pirátům odevzdají nejvíc pokladů, mají šanci na propuštění na svobodu. No, budeme se snažit…

Naštěstí nám piráti dávají najíst. Uvědomují si, že pouze najedení námořníci jsou schopní hledat poklady, tak nám podstrojují, co mohou. Jejich kuchaři jsou vážně božští. K obědu jsme měli vynikající krémovou zeleninovou polévku a čínské nudle s mrkví a kuřecím masem, ke svačině perník politý čokoládou, bábovku a další pečivo, k večeři zeleninový salát a vepřový plátek s rýží.

Odpoledne jsme měli možnost strávit bez pirátů, zřejmě byli na další krvežíznivé výpravě (ano ano, z bazénu… tedy pardon… ze zátoky… se ozýval bojový řev). Piráti nás rozdělili do barevných týmů a my během odpoledne narychlo zjišťovali, kdo z týmů má nějaké schopnosti, které bychom při hledání pokladů mohli využít. Představa možnosti dostat svobodu je velmi lákavá. Nejprve jsme hráli hry na strategii a paměť. V lese byly rozmístěné náhrdelníky s čísly, úkolem týmů bylo zapamatovat si a zakreslit posloupnost barev náhrdelníků. Námořník Jonáš si zvrtnul kotník, ale on je zvyklý. Další hra byla na rozvoj strategie a rychlosti. Hra s šátky se podobala piškvorkům. Až na to, že u běžných piškvorků se tolik neběhá. Zdá se, že týmy jsou připraveny.

Před večeří nás piráti pro vlastní zábavu donutili naučit se jejich tanec, kterým nás prý budou každý den budit. Asi máme příznaky stockholmského syndromu, protože nás tanec začal bavit. Dokonce jsme dobrovolně vyzdobili truhly, do kterých budeme pirátům každý den odevzdávat zlatý poklad. Sami jsme si vymysleli názvy týmů. A nakonec jsme byli pirátům vděční, když nás po večeři nechali hrát míčové hry. Oni sami se vypařili bůhvíkam. Je to s námi opravdu špatné.

Den druhý

Piráti jsou fakt hloupí. Někdo jim řekl, že otroci musí dobře jíst. A oni to vzali doslova. Snídaně byla neskutečná – chlebíčky, tousty, omelety, míchaná vejce, vařená vejce, spousta zeleniny (rajčata s mozzarellou, papriky, okurky, ředkvičky, mrkev), smoothie, velký výběr sladkého pečiva, křupinky, jogurt, sýry, šunka, salámy, banán v čokoládě, ananas atd.). No, nebudeme jim to vyvracet, že… Za to příšerné probuzení a rozcvičku (včetně jejich tance) si snídani zasloužíme. Nejvíc si liboval námořník Jonáš, že nikam nemusí a na rozcvičku hledí z okna. K obědu byl vynikající vývar a svíčková, k svačinám meloun a pečivo s pomazánkou a k večeři sekaná s kaší a zeleninový salát. Ten, kdo pirátům nakukal tuhle hloupost, si zaslouží metál.

Po snídani následoval úklid kajut a poté už jsme otročili pirátům. Nejprve jsme namíchali tajemný lektvar (což obnášelo přenášení barevných konfet brčky). Dalším místem na mapě, kterou nám piráti dali, jsme našli dopis s instrukcemi. Bohužel nebyl úplný, na zbytek textu jsme se museli zeptat mořských živočichů. Byli jsme úspěšní a podle instrukcí v dopise jsme porazili bájnou liánu. Prolézala nám oblečením, až svázala celý tým dohromady, ale nakonec jsme zvítězili. A poklad byl náš. Jen si každý tým musel najít ty správné cennosti.

Odpoledne jsme batikovali trička. Doma je nutné je ještě vyprat v octu a poprvé při praní moc neriskovat. Dva oddíly poté strávili zbytek odpoledne na bazénové párty, dva oddíly daly přednost ekologickému programu Pod hladinou a přírodovědnému programu My a příroda kolem nás.

Po večeři nás piráti samozřejmě obrali o těžce získaný poklad. Navíc se ukázalo, že se nudí a chtějí trochu zábavy. Celý večer jsme připravovali divadelní scénky, kterými bychom jim zpestřili jejich večery. A svoboda je stále v nedohlednu…

Den třetí

Po náročné rozcvičce a úžasné snídani nám piráti dali další mapu. Poklad se tentokrát nalézal v hlubinách oceánu a my byli opravdu celé dopoledne mokří od hlavy k patě. Jelikož se pod vodou špatně dýchá, byli jsme rádi, že jsme našli chybějící útržek receptu na lektvar, který jsme včera připravili. Zbývající částí receptu byla hádanka, jejíž vyluštění společně s vypitím lektvaru způsobuje schopnost dýchat po hladinou.

Jelikož všechnu vodu na lodi vlastní piráti, museli jsme aspoň část tajně přemístit, jinak bychom časem umřeli žízní. No… asi časem umřeme žízní… Jelikož jsme vodu přemísťovali házením (v kelímcích), mnoho jí nezbylo… zato námořníci jsou perfektně vykoupaní a jejich oblečení vyprané.

Vydali jsme se do hlubin kolem ostrova. Stali jsme se podivnými mořskými tvory a plnili náročné úkoly. Hlubinochodec chodil po mořském dně, mořský žokej cválal na mořském koníkovi, račí muž chodil pozadu, žabí muž skákal, mořský biolog vyřešil hádanku, plavec vylovil ze dna bazénu (pardon… oceánu) bájnou mušli, kterou jsme vyměnili za poklad. Za poklad pro piráty…

K obědu jsme si dali hráškovou polévku a boloňské špagety a vyrazili jsme do neprobádaných částí oceánu, konkrétně na koupaliště v Jablonci nad Jizerou. Neodradila nás ani pětikilometrová cesta v úmorném vedru rovníkových moří.

Na hotelu nás čekala pozdní večeře (kuře na kari s hranolkami) a samozřejmě odevzdání pokladu našim otrokářům.

Starší družstva čeká noční bojovka, kterou organizují piráti. Vyhrožují, že takhle jsme se ještě nikdy nebáli. Je divné, že mladší družstva s sebou nechtějí. Opravdu divné… Dost divné… Tak snad se ozveme zítra…

Den čtvrtý

Včerejší bojovka byla náročná, vrátili jsme se o půlnoci. Nešlo ovšem o stezku odvahy (ta nás teprve čeká). Piráti nám sdělili, že musíme potrénovat schopnost rychlého a hbitého pohybu pod rouškou noci, abychom jim byli na ostrově platní i v případě nebezpečí. Naším úkolem bylo za naprosté tmy dopravit co nejvíce lístků se svým jménem do kotlíku a vyhýbat se přitom pirátům číhajícím za každým stromem. Ti nejlepší z nás se poté stali chytači a líní piráti už mohli jenom přihlížet. Ne že by toho v té tmě moc viděli. Kéž bychom našli příležitost jim jednoho dne pod rouškou tmy utéct na svobodu…

Ani včerejší noční bojovka nás neochránila před tím příšerným budíčkem (který zřejmě budí domorodce i na vzdálených ostrovech) a před rozcvičkou. Ještě že snídaně jsou tak bohaté, že i po našem odchodu by se v pohodě najedlo dalších sto zajatců. Tím nechceme nikoho strašit…

Našli jsme deník mrtvého piráta Dřevonožky. Kdoví, kdo ho zamordoval, piráti o něm nechtějí moc mluvit. V deníku Dřevonožka píše o jakémsi ukrytém pokladu. Ale píše tak strašně (kam se hrabou diktáty oceňované pětkou), že jsme si museli deník přeložit. Chtěli jsme se pro poklad vydat, ale zapomnětliví piráti nás na lodi zamkli a odešli. Naštěstí jsme našli klíč a kód k jeho použití. Stačilo spočítat okna podpalubí, schody z podpalubí do horních kajut, židle po celé lodi a bylo. Pak už nás vedl deník Dřevonožky. Prošli jsme Krokodýlím příkopem a vylovili klacek, provázek a magnet. Našli tajemný klíč od jeskyně s jezírkem. Z vylovených věcí jsme vyrobili prut a pomocí něj získali poklad plující na hladině jezírka.

Po svačině nás piráti opustili a my měli tak volný čas na překonávání týmových výzev. Přenášeli jsme kelímky gumičkou a stavěli z nich pyramidu, přetočili vor – prostěradlo, hledali se poslepu, rozvázali se z gordického uzle, prošli papírem…

Vaří tu pořád výborně, k obědu byla gulášová polévka a rizoto s červenou řepou a okurkou, k svačině koláč s meruňkami, k večeři vepřový brabec s knedlíkem, zelím a špenátem.

Odpoledne měly starší oddíly výtvarnou dílnu – vyráběly zrcátka a šperky z fimo hmoty, poté se věnovaly oddílovým hrám. Mladší oddíly strávily část odpoledne v bazénu (opět bazénovou párty) a část nácvikem první pomoci s naší profesionální záchranářkou.

Po večeři jsme pobavili piráty připravenými scénkami natolik, že jsme si vysloužili dokonce i odměnu – příslib pátečního pozdního budíčku a čtvrteční ráno bez rozcvičky (což samozřejmě nijak nesouviselo s ranním deštěm).

Pokud někdo naše vzkazy opravdu čte, tak vězte, že jsme živí a zdraví, jen námořník Jonáš to s kotníkem nedal a námořnice Julie dostala nějakou tropickou nemoc. Ale v pirátech se přeci jen ozvalo svědomí a dovolili nám raněné odeslat v záchranných člunech na pobřeží. Snad plavbu přežili…

Den pátý

Dnešní ráno bylo bez rozcvičky, takže pohoda. Po snídani jsme ale zjistili, že včerejší dobrá nálada pirátů je ta tam. Došel jim totiž rum. A piráti jsou bez rumu úplně celí naštvaní. A naštvané piráty fakt nechcete. Navíc obvinili chudáka důstojníka Pepu, že jim ho vypil. Což je samozřejmě nesmysl, protože Pepa nepije. Říkal. No každopádně jsme se okamžitě vydali hledat rum pro naštvané piráty. A zlaťáky navrch, samo sebou. Nejprve jsme našli všude v útrobách lodi kousky soudku, do kterého lze rum nalít. Poté jsme nacvičili, jak se rum leje do soudku pomocí bambusových žlabů. Prozatím jsme trénovali se žlaby z papíru a pingpongovými míčky. Rum jsme se nakonec rozhodli nalít pirátům do prázdných lahví, ale nesměli jsme je vzbudit. Nalít spoustu rumu z malých odměrek do úzkých hrdel lahví je samo o sobě náročné, ale když po cestě nesmíte vzbudit piráta… Naštěstí byl pirát trochu slepý, takže když se probudil a my rychle zmrzli, nepoznal nás a spal dál, uff… Ke vší smůle jsme museli zachraňovat vlastní nemocné námořníky, jelikož v každém týmu jeden dostal neznámou tropickou nemoc a ostatní ho museli odnést k šamance. Šamanka se sice trochu podobala naší důstojnici Šárce, ale oproti ní bohužel mluvila nesrozumitelnou řečí a v hádankách. Když jsme ale její hádanky vyluštili, nejen že nám uzdravila kamaráda, navíc nám věnovala i zlaťáky.

Kuchař se opět předvedl, k obědu byl výborný vývar a šunkofleky se zeleninou, ke svačinám meloun a vajíčková pomazánka, k večeři kuře s bramborem a zeleninový salát.

Odpoledne mladší družstva zvládla výtvarnou dílnu (zrcátka a šperky z fimo hmoty) a společné hry, starší bazénovou párty a první pomoc. Došlo i na dramatiku s mladšími družstvy (vedli ji Laura a Vojta, což vůbec nesouvisí s tím, že oba pod dramacentrem otevírají v září nové soubory a hledají talenty) a na projekt o přírodě. Projekt o přírodě nám zpestřil pohled na lovící poštolku, což byl nevídaný zážitek, který tedy její oběť nepřežila). Dramaťáci pilně nacvičují překvapení na poslední večer.

Po večeři jsme měli čas na míčové hry a po západu slunce si pro nás piráti připravili noční pirátskou stezku. Naše představy strašidel se nenaplnily, na to jsou piráti moc líní, ale dlouhá cesta úplně tichým lesem osvětleným jen kroužky z lámacích tyčinek je vlastně o dost horší. Úchvatné obrazy kouzelných světýlek v tajuplném lese se mísily s oprávněným strachem, že už jsme se dávno ztratili nebo že každou chvíli spadneme do černé propasti. To druhé se občas naplnilo, brýle se ráno našly, zlomenina žádná. Poklad jsme samozřejmě pirátům opět odevzdali, ale začíná nám vrtat hlavou, proč by měli piráti dobrovolně propouštět nejúspěšnější a nejpracovitější z nás. To by přece byli sami proti sobě…

Den šestý

Vstávali jsme bohudíky později, snídaně byla v devět. Piráti nám sdělili, kdo přinesl nejvíc zlaťáků. Vyhrálo červené družstvo s 82 zlaťáky, růžové přineslo pirátům 66 zlaťáků, oranžové 65, zelené 62, žluté a modré po 61 zlaťácích. Bohužel jsme ale zjistili, že naše obavy nebyly plané. Piráti se rozhodně nechystali dodržet slovo a nejlepší z nás propustit. Možná kdybychom se nenechali obrátit proti sobě a raději spolupracovali, udělali bychom líp. Ale co nebylo, může být. Jejich slabinou je hamižnost, to je jasné. A také rum a hazard. A lenost a hloupost. Na tom se přece dá stavět.

Důstojník Kuba dostal nápad, že bychom piráty mohli obrat v hazardních hrách o poklad, který jsme jim celý týden sháněli. Nejprve jsme po celé lodi posbírali zlaťáky, které opilí piráti poztráceli (sláva rumu). Tím jsme získali počáteční vklad a vrhli se do hazardních her. Karetní hra Oko bere, piškvorky, boj s pukem, soutěž v zapamatování barev, přenášení lístečků brčkem a další hazard se stal pirátům osudným. Peníze jsme nosili do banky, aby nám je nestihl ukrást šéf pirátů. Poklad nakonec skončil v našich rukách a to pirátům vážně vzalo dech. Už nejsme oběť, budeme se bránit.

Dopolední svačinu jsme v zápalu práce úplně zazdili, meloun nám zbyl na později. Vyčerpaní jsme zhltli polévku z uzeného a kynuté knedlíky s jahodami a tentokrát opravdu dodrželi polední klid. Odpoledne jsme vyráběli mýdla a korálkové přívěsky, užili si oddílové hry a také bazén. K večeři bylo kuře na paprice.

Večer piráti přišli jako vyměnění. Uznali, že jsme je obrali a přechytračili a nabídli nám propuštění na svobodu, když vyměníme jejich poklad za hromadu sladkostí. Rádi jsme přijali. Piráti nakonec přidali ještě divadelní představení, které si pro nás potají připravili. A my mysleli, že se jen líně válí a pijí rum…

Sněhurka se dostala na pirátkou loď, kde vařila, smažila a vůbec různě posluhovala sedmi pirátkám. Jakmile si kousla do otráveného jablka, narostla jí ploutev, stala se mořskou pannou a jelikož „voněla“ rybinou, její šance na polibek z lásky se blížily nule. Nakonec se našel svalnatý zamilovaný polonahý princ a pohádka dopadla jak má. Filip v roli Sněhurky a Vojta v roli prince se políbili z lásky, Filipovi zmizela ploutev a oba žili, dokud neumřeli. Dobrou noc, milé děti…

Den sedmý

Ani dnes jsme nezaháleli, den začali rozcvičkou s tancem a po nutném balení kufrů (batikovaná trika prosím párkrát vyperte v ruce, než je dáte do pračky) stihli pár her. Nejstarší družstvo si zkrátilo dopoledne lekcí dramatiky. Jelikož vedoucí potřebovali sbalit erár a uklidit hotel, vyslali děti na samostatnou honbu za pokladem, po skupinkách. Taková ta hra „koho celý den neuvidím…“. První skupinka se vrátila za dvacet minut, i když vedoucím trvalo rozmístit úkoly hodinu…

Po výborném obědě připlouvají naše dva koráby (a několik záchranných člunů pražských rodičů) a naše prázdninové putování končí.

Příští Po stopách bude opět zde, protože tu dobře vaří a jsou hodní a mají bazén a tak… Tentokrát půjdeme po stopách…