ZPRAVODAJ FESTIVALU 2023

V první řadě plný očekávání a drobné nervozity. Je to naše premiéra. Festival jsme slavnostně zahájili v sále Malého divadla, které je hlavním festivalovým místem. A pak už následovala jednotlivá představení. Hned na úvod se divákům uvedl pražský soubor UnderZ. Otázka identity a toho, kdo vlastně jsme byla tématem jejich inscenace s názvem Já, rod střední nesklonné. Jak sami členové souboru řekli, každý z nás se někdy hledá. Studentský soubor, který působí při gymnáziu Na Zatlance má celkem pět členů, a inscenace, kterou na festivale představili je jejich vlastní tvorbou. 

JEŠTĚDYVADLO je mezinárodní festival a má spojovat české, polské a ukrajinské děti a mladé lidi. Někdy ale může být přes jazykovou bariéru těžké porozumět všem sdělení, která se nám autoři snaží předat. Druhé včerejší představení ovšem tuto bariéru boří. Jde totiž o vyjádření tancem a pohybem, které mohou pochopit všichni bez nutnosti porozumění slovům. Inscenace malého souboru Tanečního a pohybového studia Magdalena nesla název Mládí je nerozum, krásné šílenství, jako život postavený na hlavu. Dívky zatančili na skladby Gustava Mahlera a tématem jejich inscenace byl přerod z dívky na ženu. V závěrečné diskusi porota velmi kladně hodnotila světelnou režii, která dokázala společně s výrazy vystihnout téma inscenace, inspirované německo-japonským haiku o mládí a kráse. 

Program prvního festivalového dne byl rozmanitý. Po tanečním vystoupení studia Magdaléna se na jevišti představil polský soubor Teatr 2:20 z Jelení Hory. V inscenaci s názvem Dyktanda dali prostor především autentičnosti a volnému projevu. Jak sami řekli, jedná se o experiment, který má za cíl podpořit vzájemné naslouchání. Téma přitom uchopili skrze hru na nejrůznější hudební nástroje. Polskou inscenaci následovala delší přestávka, během které se lidé mohli občerstvit v divadelním baru. Někteří účastníci zároveň o přestávce stihli večeři na nedalekém internátě v Zeyerově ulici, kde je také ubytování pro soubory.

Hned po pauze se na jevišti uvedl divadelní soubor Stopa, který tvoří studenti libereckého gymnázia Doctrina. Představením Koleje beze smyslu otevřeli téma stereotypů, přehnaných nároků a pocitu štěstí. Tato inscenace byla unikátní tím, že ji soubor nazkoušel bez režiséra. Na režii i dalších částech inscenace se totiž podílel celý soubor. V celém představení je tak kus z každého člena souboru. Jeden z nich Vojtěch Matějíčka pak pod souborem Dramacentrum Bezejména uzavřel dnešní blok inscenací. Představení Vojenka mělo prvky jevištního čtení, loutkového divadla, monodramatu i dokudramatu. Hlavní roli v představení hrály svítilny, papír a lihová fixa. Tématem byly příběhy amerických Japonců během druhé světové války. Jak sám Vojta řekl, příběh ho šokoval a potřeboval ho předat dál. Obloukem se přitom dotýká i aktuálního dění, války na Ukrajině. Především ale toto představení vzbudilo otázku, co je ještě divadlo. A přesně to chceme na našem festivale hledat.

Večer jsme uzavřeli milou diskusí s lektorským sborem, která soubory chválila a dala jim cenná doporučení, jak s představením dále pracovat. Zazněly taky ohlasy z řad českých i polských diváků. První den je za námi a z našeho pohledu se vydařil. Už zítra nás čeká další čas strávený s uměním, divadlem a hlavně s vámi. Tak dotažte.

Napsala Kateřina Hartmanová

UnderZ – Já, rod střední, nesklonné

Téma lze uchopit několika způsoby, a právě velké množství materiálů a možností je podle poroty potřeba tzv. „prostříhat” a vybrat to, co je nejzajímavější. To pak mohou dále rozvíjet. Z názvu třeba někteří porotci očekávali, že se soubor zaměří na otázku genderu, což se ale nakonec ukázalo jen jako okrajové téma. Porota proto do budoucna doporučila více se věnovat názvu a jeho významu.

„Je to dobře načrtlé,” zhodnotil v závěru debaty Karel Vostárek. A za pravdu mu dali i ostatní lektoři. Tato autorská inscenace se tak pod rukami studentů může dál vyvíjet a hledat další nebo ty nejsilnější motivy a dál je rozvíjet. 

Malý soubor Tanečního a pohybového studia Magdaléna – Mládí je nerozum, krásné šílenství, jako život postavený na hlavu

„Přidala bych do té šílenosti další šílenost, aby v tom dozrávání dívek bylo trochu divokosti,” navrhla lektorka Agnieszka Włoch. Nicméně ona i celá porota velmi kladně hodnotily propracování celé inscenace. To jak spolu fungovaly kostýmy, výrazy i zmíněná hudba a dohromady tvořily velmi pěkné obrazy. Velkou chválu dostala i světelná režie inscenace.

Výrazy kladně hodnotilo publikum. V kombinaci s tancem a pohybem skvěle fungovaly jako mezinárodní jazyk, ve kterém není třeba porozumět slovům. I přes jazykovou bariéru tak polští diváci mohli bez problémů porozumět významu. 

Teatr 2:20 – Dyktanda

Soubor se musel popasovat s nelehkým úkolem, změnou prostředí. Doposud své představení zkoušeli ve školní třídě. Na festivalu je ovšem čekal prostor s výrazně menší intimitou a s velkým distancem od diváků. „Měli jsme najednou dojem, že nesedíme spolu v kruhu, ale každý sedí sám,” popisoval soubor svoje dojmy. Což jak řekl Jan Mrázek dokazuje to, že vsazení do divadelního prostoru je samo o sobě experimentem. Jednoduše to, co ve třídě funguje, už na jevišti nemusí být tak jasné. Porota také řešila, do jaké míry v představení viděla onu přirozenost. Třeba Ivanu Sobkovou zaujaly kostýmy. Díky nim měla dojem, že je celá inscenace hraná a bylo pro ní obtížné se v tom zorientovat. Podle souboru se přitom nejednalo se o žádný režijní záměr. Na ten totiž podle slov vedoucího rezignovali. Jelikož režie je podle nich umění rezignovat.

I přesto ale celá inscenace působila zajímavě a v mnohých situacích byly znaky čitelné a dotýkali se tématu vzájemného naslouchání a vlastní identity. Jak řekl Karel Vostárek, během dne několikrát vstupujeme do různých rolí a tento experiment, kdy je cílem být přirozený a nic nehrát, je velmi zajímavý. 

DS Stopa – Koleje beze smyslu

Společně vytvořili hrubý rys inscenace, který následně „obalili barvou,” jak dodala. Barva přitom v jejich inscenaci dostala opravdový význam. Původně bílá trička se totiž postupně stala černými. Každý z problémů se doslova otiskl do samotných herců. 

Porota kladně hodnotila především hodnotu, kterou se soubor rozhodl předat. Společenské problémy, které nás sužují, soubor dokázal velmi kvalitně zpracovat do hereckých situací. Slova chvály zazněla i na souhru a jistotu, s jakou představení hráli. Režijní proces byl kolektivním dílem, takže je v představení otisk každého člena souboru. Díky tomu bylo představení velmi autentické.

Lektoři zmínili i některé drobnosti, které by mohly inscenaci pozvednout. Například Anna Benháková mluvila o velmi dobré práci s pohybem. Během choreografií ale doporučila více se zaměřit na autentičnost, která jinak v dalších situacích výborně fungovala. 

Velkou pochvalu soubor obdržel taky za práci s prostorem. Herci hráli na dvou úrovních, což skvěle podpořilo dramaturgii celého představení. Efektivní bylo taky použití barvy, jakožto symbolu tíhy stereotypů, která byla na konci doslova očištěna.

Dramacentrum Bezejména/Vojtěch Matějíčka – Vojenka

Samotný tvůrčí proces trval v součtu asi tři dny. Inscenace je přitom kombinací jevištního čtení, monodramatu, částečně také loutkového divadla a dokudramatu. Je to ještě divadlo? Přesně to se řešilo během diskuse s lektorským sborem. Porota velmi kladně hodnotila pohotovost a taky to, jakým způsobem Vojta dokázal diváky do příběhu vtáhnout. „Nerozuměla jsem všemu, a přesto jsem se dostala do toho prostoru, který tvořil ten papír a kreslení,” popsala dojmy Agnieszka Włoch. Všichni porotci se zároveň shodli na tom, že je v inscenaci spousta věcí, které je třeba posunout nebo ukotvit. Přesto byl ale jejich dojem z představení velmi dobrý. Jan Mrázek taky poukázal na to, že je na Vojence vidět, že pokud je dobrý text a chce ho člověk předat, stačí k tomu přistoupit tou nejjednodušší cestou a v tu chvíli už vzniká divadelní událost.

Kladně porota hodnotila také to, že bylo představení jediné, které nebylo osobní. Šlo zkrátka o téma, které se rozhodl někdo předat dál. Je přitom velmi aktuální. Obloukem se totiž dotýká války na Ukrajině a života rusů ve světě.

Dopoledne bylo odpočinkové. Odpolední program pak odstartoval recitátorským workshopem v Knihkupectví a antikvariátu Fryč. Pod názvem Interpretace-myšlenka, formulace, sou-znění si lektorky Gabriela Zelená Sittová a Jana Machalíková řešily s účastníky proč recitovat, jak si vybrat text a jak by měl vypadat celý proces práce s textem. Workshop následovala recitační přehlídka, která se taky konala v sále u Fryče. 

V 17 hodin pak proběhlo slavnostní zahájení festivalu. Organizátoři se společně se zástupci partnerských organizací a politickými osobnostmi sešli na pódiu a každý z nich festivalu popřál do budoucna hodně souborů, diváků a především dalších úspěšných ročníků. První ročník festivalu tak oficiálně začal.

Hned po zahájení následovalo představení polského souboru ZaŚwiaty s názvem Żałobnice, česky Truchlící. V režii Karolíny Rosocké soubor představil inscenaci inspirovanou rituály spojenými se smrtí. Toto velmi náročné a často tabuizované téma soubor uchopil skrze žalmy, modlitby a žalozpěvy. Ty vycházely ze setkání, které před časem soubor uskutečnil. Diváci hodnotili inscenaci jako velmi působivou. Stejně tak někteří porotci popsali, že je inscenace zcela vtáhla do rituálu truchlení. Mezi porotci byl ale i opačný názor. „Všechno bylo dokonalé a perfektní, ale v tom perfektním jsem trochu ztrácela autentičnost,” popsala svoje dojmy Agnieszka Włoch. 

Jako druhá následovala inscenace Nakresli mi beránka, se kterou vystoupil starší soubor Dramacentra Bezejména. Představení kombinovalo pohádkovost příběhu Malého prince s tíhou problémů každodenního dospělého života. Měkkost a jemnost, která z představení vyzařovala, hodnotili diváci, včetně těch polských, jako velmi silný dojem, který si z představení odnáší. Názory poroty byly ale smíšené. Podle ní spolu pohádkovost příběhu se scénami z všedních dní příliš dobře nefungovaly. Nicméně během debaty společně se souborem nahlas uvažovali nad tím, jak by se dalo téma uchopit, aby spolu jednotlivé znaky a prvky lépe fungovaly. Diskuse tak naplnila svůj potenciál a opravdu nabídla možnosti, jak se posunout.

Následující část večera byla prostorem pro recitaci. Z odpolední přehlídky porota vybrala některé recitátory, kteří svůj text přednesli i před diváky v Malém divadle. Slyšeli jsme Josefa Čurdu s textem Balada, Alana Pešu, který přednesl text O orlech a hovniválech. Dalším recitátorem byl Jozef Kováč s textem Jám a jako poslední se představila Štěpánka Tušlová s textem Průběžná zpráva o území. Součástí recitačního bloku bylo také vyhlášení postupujících recitátorů do dalších přehlídek.

A závěrečným představením večera bylo taneční vystoupení souboru Magdaléna s názvem Maagal. Příběhy žen, které během druhé světové války strávily část života v koncentračních táborech se tak díky tanci a pohybu ocitly na jevišti Malého divadla. Základem pro pohyb byly básně Oheň a touha od Josefa Čapka. Jako hudbu pak režisérka Ludmila Rellichová zvolila skladbu pro varhany od novodobé autorky Sylvie Bodorové. Každá z tanečnic představovala jeden příběh konkrétní ženy a jejich pohyb tak záměrně nebyl zcela synchronní. Jak zhodnotila porotkyně Anna Benháková bylo to pro Magdalénu neobvyklé. Dokonce Agnieszka Włoch zmínila, že nečetla jen příběhy z koncentračního tábora, ale obecně příběhy žen uvězněných v systému. Hlavním cílem bylo ale vystihnout tu lehkost a radost, s jakou ženy s takovými osudy zvládali dále žít.

Večer opět zakončila diskuse s porotou, která, jak už jsem výše zmínila, byla opravdu velkým přínosem. Zazněla slova chvály pro všechny soubory, a to nejen ze strany poroty, ale i ze strany diváků. Potvrdilo se také, že divadelní jazyk nabízí možnost porozumět sdělení bez toho, aniž by člověk nutně potřeboval rozumět slovům. A to je cílem našeho festivalu, jelikož 1+1+1=1.

ZaŚwiaty – Truchlící/Źałobnice

„Chtěla jsem, aby to byl divadelní obřad,” popisuje záměr režisérka Karolina. V představení proto důležitou roli hrála organizovanost, která byla podle slov poroty až perfektní a bezchybná. Velmi kladně porotci hodnotili hlasovou stránku inscenace. Ať už to byl sborový zpěv, tiché modlitby nebo zoufalé výkřiky, skvěle vyjadřující bolest ze ztráty blízkých. „Ten hlas byl performativní, rituální, živý a fyziologický a dotýkal se vnitřního obsahu,” popsal své dojmy lektor Jan Mrázek. Hlasový projev doplňoval divadelní obrazy, které byly velmi efektní díky zajímavým rekvizitám. Pracovalo se třeba s hlínou. Ta ještě umocnila rituální charakter, který do velké míry vycházel z již zmíněného organizovaného pohybu. Porotci se ale zároveň shodli na tom, že ona perfektní pohybová stránka představení vytěsnila autentický projev performer. „Ten rituál má ve mně něco probudit, nějakou katarzi,” vysvětlila svoje pocity Agnieszka Włoch. S názorem souhlasila i porotkyně Anna Benháková, která ještě dodala, že by možná pomohlo užít vědomějšího pohybu, který by do představení vnesl potřebnou autentičnost. 

Kladné reakce diváků doplnily slova poroty . Především ta odvaha zpracovat tak tabuizované téma měla velký ohlas. Lektor Karel Vostárek následně doplnil, že soubor přesně dokázal vytvořit kompozici, ve které divadelní jazyk předává sdělení bez nutnosti porozumění významu slov.

Dramacentrum Bezejména – Nakresli mi beránka/Narysuj mi baranka

Velká změna ovšem nastala ve způsobu, jakým celé téma uchopili a především ve způsobu práce. Běžně soubor klade důraz na pohybovou stránku a naopak potlačuje například rekvizity, toto představení se ale rozhodli uchopit spíš činoherní formou. Důležité proto bylo změnit svoje vnitřní nastavení. Druhým, nelehkým úkolem bylo zpracování filozoficky náročného a obsáhlého sdělení, které v knize sami čtou. Výsledkem jejich práce tak bylo představení, které kombinovalo pohádkovou poetiku malého prince se situacemi reflektujícími společenské problémy dospělého života. 

Divácky bylo představení opravdu úspěšné. Ohlasy byly například na užití zajímavých rekvizit, jako je malířská plachta nebo třeba loutek symbolizujících dětství. Velký úspěch sklidilo také hudební zpracování. Představení totiž doprovázela dvojice dívek na velké množství bicích nástrojů. Hudba dokázala velmi dobře podpořit charakter každé ze scén. 

Porota vyjádřila z představení smíšené pocity. Jak sám soubor řekl, bylo opravdu těžké téma uchopit a vybrat to, co je důležité a nosné a zároveň změnit své vlastní nastavení v procesu práce. Přesně k tomu se pak porota vyjádřila. Ocenili především otevřenost s jakou soubor do diskuse vstoupil. „Pouštíte nás do své dílny, toho si cením,” děkoval Karel Vostárek. Během debaty se tedy nahlas uvažovalo nad tím, jak představení uchopit. Ivana Sobková vyjádřila pochopení pro to, když se musí některé pasáže z inscenace vyřadit i přes to, že nám přijdou zajímavé a důležité. Jednoduše je potřeba vybrat opravdu ta nosná témata a zároveň si jasně stanovit, jakým směrem se inscenace zaměří. V případě Nakresli mi beránka by podle ní bylo potřeba určit si, zda chce soubor pracovat s pohádkovostí a odkazy na společenské problémy ponechat jen třeba v náznacích nebo se vydat jinou cestou. „Je to otázka scénografické dramaturgie,” doplnil kolegyni Karel Vostárek. 

Porota se nicméně shodla na tom, že téma je nosné a má velmi dobře nakročeno. „Máte materiálu tak na tři představení,” dodala Ivana. Inscenace už teď měla velký divácký ohlas a z debaty vyplývá, že veškerá sdělení, která soubor chtěl předat, se podařilo divákům přečíst. Je teď tedy na souboru, jak bude s inscenací dále pracovat a kam ji posune. Na tomto příkladu je možné zcela přesně demonstrovat, jak velkým přínosem může být diskuse nad představením, a kam až může divadelní výkony posouvat. Je ale potřeba být takové zpětné vazbě otevřený, což soubor skvěle zvládl. 

Taneční a pohybové studio Magdaléna – Maagal/Maagal

Každá z dívek si vybrala jeden příběh ženy, který v inscenaci ztvárnila. Pohyb vycházel z předlohy Josefa Čapka, konkrétně z básní Oheň a touha. Ty psal Josef Čapek během pobytu v koncentračním táboře pro svou ženu. Jako hudební doprovod vybrala režisérka souboru Ludmila Rellichová skladbu pro varhany současné autorky Sylvie Bodorové.

Cílem celého představení bylo předat lehkost a radost, s jakou ženy i přes tragické zkušenosti dokázaly žít svůj život. Velkou roli v inscenaci hrálo individuální ztvárnění postav, což je pro Magdalénu neobvyklé. Sama porotkyně Anna Benháková, která v souboru působila, vyjádřila svoje překvapení. Agnieszka Włoch poukázala zase na to, že v představení viděla nejen příběhy žen během druhé světové války, ale obecně žen uvězněných v systému. Ocenila také scénu, kdy dívky tančí v kruhu, který odkazuje k názvu představení, tedy rituální kruh.

Porotce Jan Mrázek okomentoval, že představení dokonale pracovalo s předáváním identity performera ztvárňované roli. Unikátnost každé z postav zaujala i další porotce a diváky. Někteří z nich stejně jako Anna Benháková komentovali, že je pro Magdalénu taková individualita poměrně netradiční. 

V závěru debaty zaznělo také to, že má představení velký přeseh i do aktuálního dění. To, že lidé nezahořkli i přes hrůzné vzpomínky, je podle režisérky Rellichové věc, která jde historií lidstva. Naše společnost ale ničím takovým nedisponuje. Možná snad aktuální situace náši společnost přiměje ke změně. 

Třetí den záhajily workshopy, které se konaly v Malém divadle, v ZUŠ Liberec, ve V-klubu a také v sále knihkupectví Fryč. Lektoři si během dopoledne připravili pro účastníky nejrůznější cvičení, která byla zaměřena například na pohyb, práci s hlasem nebo masku. Po workshopech následoval odpolední blok inscenací. 

Jako první se představil soubor KUKátko s inscenací Giga-eight. Ta kombinovala prvky videomappingu a pohybu. Tématem performance byl člověk v dějinách. Pojem giga eight vyjadřuje číslo osm miliard, ke kterému vystoupala lidská populace. Porota velmi kladně hodnotila odlišnost a zcela nový rozměr, jehož potenciálu se autorská dvojice snažila využít. Porotci ale zmínili i to, že je potřeba některé věci ještě dopracovat.

Druhým představením sobotního bloku bylo představení souboru MSD „Śniadecki” s názvem Za zavřenými dveřmi – peklo na dálkovém. Hlavním tématem byly problémy, se kterými se mladí lidé potýkali během covidového lockdownu. Autorská inscenace byla inspirovaná J. P. Sartrem a také J. W. Ghoetem. Porota zhodnotila, že je dobře, že o takových tématech, jako je anorexie nebo závislost na drogách soubor mluví. Doporučila ale více pracovat s divadelním jazykem. Požívat méně explicitních vyjádření a více divadelních znaků. 

Následovalo představení dalšího polského souboru RoZkwity s názvem Nezlobte se, ale něco Vám vypadlo…V něm se režisérce Karolině Rosocké velmi dobře podařilo vystihnout důležité téma potratů pomocí práce s divadelním znakem. Nelehké téma tak dokázala zpracovat v inscenaci plnou emocí, které diváci v rozboru popisovali jako velmi silné, což se jim líbilo. Kladně v rozboru hodnotila i porota. 

Jako další vystoupil soubor ze ZUŠ Taussigova s představením Lístek a tři koruny, které připomínalo rodinnou historii jednoho z členů souboru. Diváci se díky představení ocitli v období druhé světové války. Právě zpracování osobního tématu porota kladně hodnotila. Doporučila zároveň, jak s představením dále pracovat, například se zamyslet nad scénografií a množstvím přestaveb.

Během dalších minut byla v sále vánoční atmosféra díky představení Merry fking Christmas od Divadelního ateliéru Ulita. Jednoaktovka na motivy F. Mitterera si pohrávala s myšlenkou, že role každého z nás se mohou kdykoliv otočit. Porota tento záměr chválila, doporučila souboru, aby se zamyslel, jestli ponechat otevřený konec, který představení mělo. 

A nakonec vystoupil ukrajinsky soubor z Polska Krystał s pohádkovým představením Divný sen. Inscenace určená dětem byla především velkou show. Užívali si lidé v hledišti i herci na jevišti. A to porota chválila. Byla to tak velmi odlehčující tečka za celým blokem inscenací. 

Na závěr opět proběhla debata s porotou, která se tentokrát uskutečnila v sále. 

KUKátko – Giga-eight/Giga-eight

Kromě projekce kombinuje představení taky prvky laterny magiky. Přesto ale dokázali zachovat divadelní jazyk. „Jsem moc rád, že tady bylo to propojení vizuálního, filmového a elektronického s tím divadelním a hereckým,” hodnotil kladně předseda poroty Karel Vostárek.

Polská porotkyně Agnieszka Włoch popsala velké napětí, které na začátku inscenace cítila. „Bylo to jako výbuch u Spielberga,” popsala emoce. Potom, ale její napětí začalo klesat. „Ten filmový obraz jako by tu herečku snědl,” dodala ještě Agnieszka. Pohyby herečky, která by la po celou dobu inscenace na jevišti sama se v některých momentech díky projekci ztrácely, i vzhledem k bílé barvě kostýmu herečky. Během diskuse se ale mezi porotci objevil i názor, který pohlcení herečky obrazem vnímal jako záměr. Možná zkrátka technický obraz snědl člověka. 

Projekt, která byla součástí inscenace měla za cíl zobrazit člověka v dějinách. Promítaly se proto obrazy z egypta, přes parní lokomotivy až po stroje a roboty ve fabrikách, které jsou typické pro dnešní průmysl. Objevily se tam i zajímavé prvky z digitální komunikace, jako třeba chat nebo klávesnice. Význam měly i oči v úvodu a v závěru představení, které mají diváky vybízet k zamyšlení a jinému pohledu na naši populaci. Jednoduše otevřete oči.

MSD „Śniadecki“ – Za zavřenými dveřmi-pękło na dálkovém/ Przy drzwiach zamkniętych-piekło na zdalnym

Snažili se tak otevřít témata jako je problém s příliš velkou sebekontrolou, závislostí na drogách nebo třeba téma anorexie. Inspirací jim přitom byli J. P. Sartre a Faust J.W. Ghoetheho. Celý děj inscenace se odehrál v pekle, kdy se lidé setkávají s ďáblem.

Publikum kladně hodnotilo zpracování tabuizované tématu, o kterém se studenti rozhodli mluvit. Stejně tak i porotkyně Agnieszka zmínila, že je ráda, že se o tom mluví. Doporučila ale, aby soubor příště více pracoval s divadelním jazykem a místo explicitních vyjádření, použil spíš divadelní znaky. „Když něco z nadhledu pojmenuji metaforicky, tak tím možná dospěju k lepšímu účinku,” vysvětlil během debaty Karel Vostárek. Porota zároveň mluvila o určitém chaosu, který vznikal díky promítání textu nad jevištěm. „Pro mě taky bylo složité pozorovat text a ještě jeviště,” dodal Vostárek.

V závěru představení pak na jevišti vystoupil chlapce z Ukrajiny, který zazpíval lidovou píseň. I tady porota doporučila použít pro sdělení některých názorů raději divadelních znaků.

RoŻkwity – Nezlobte se, ale něco Vám vypadlo…

Hodnocení poroty bylo velmi kladné. Jan Mrázek například chválil, jak se inscenace rozvíjí a jak graduje. „Od té lehkosti a vtipu na začátku pak jdeme hlouběji až na konec, kde je ten řez.” Samotný závěr byl přitom podle režisérky Karolíny náročný. „ Až po nějaké době jsme přišly na to, jak to ukončit, aby ti diváci nezůstali s rozříznutým břichem.” Náročné téma je přitom zpracováno s humorem. „ Můžu se smát, i když to má tragický podtext, a to můžu kvůli tomu, že vím, že vy to děláte vědomě,” dodal ještě Jan Mrázek. Jak porotu i diváky přitom představení dokázalo perfektně vtáhnout. Anna Benháková například popsala, že ačkoliv jde o silné téma, tak se díky humoru a tomu zpracování nebála do toho vstoupit a poddat se emocím.

„Karolína výborně pracuje s inteligentním humorem, který umožnil, aby se emoce sehráli v nás a ne na jevišti. Přitom na jevišti ta emoce nebyla nijak extra přehrávaná, ten důvtip byl v té formě,” popsala svůj zážitek Slávka Čechlovská. Ivana Sobková jí ještě doplnila, že vnímala jako dobré, že soubor nakonec diváky dokázal z těch silných emocí vyvést. „To je právě ta práce s divadelním jazykem,” dodal předseda poroty Karel Vostárek. 

Agnieszka Włoch v inscenaci identifikovala taky určitý odkaz na chování společnosti. „Bylo to představení, které ukazuje krutost žen i stávky. Na jedné straně bojujeme za svobodu a na druhé straně jsme to my kteří držíme ten patriarchát,” vysvětlila svoji myšlenku. Karel Vostárek nakonec doplnil, že je to právě smrt a láska, o kterých se nejčastěji hraje divadlo.

Dopoledne patřilo souborům. Jako první vystoupilo Turnovské divadelní studio s inscenací Moc moci. Touha mít moc je stará jako lidstvo, uvádí sám soubor v anotaci. A právě moc byla hlavním tématem inscenace, která byla z části inspirována Shakespearem. V představení se proto odkazuje například k Romeovi a Julii. Porota i diváci hodnotili jako velmi zajímavou práci s hlasem a pohybem. Karel Vostárek ještě například poznamenal, že mu na koci chyběl nějaký moment překvapení.

Následující představení Leč vy, v budoucnu tenkrát, vzpomínáte? uvedlo Taneční a pohybové studio Magdaléna. Inscenace byla motivovaná  básní Vladimíra Holana Kameni přicházíš a jejím hlavním tématem bylo násilí. Především pak to domácí. Diváci i porota chválili především preciznost práce se znakem.

„Pamatujte si, že kluci, chlapi i muži jsou na prd,” tak znělo hlavní moto monodramatu Láska&make up s Laurou Levko v hlavní roli. Inscenace, která porušovala tzv. čtvrtou stěnu byla především show. Porota hodnotila výstup herečky jako velmi charismatický a ocenila, jak moc dokázala diváky zaujmout a vtáhnout. 

Závěrečné představení dopoledního bloku bylo V kouzelném lese, čili pohádkové variace. Polský soubor Grupa Teatralna ZONK Młodzieżowe Centrum Kultury w Legnicy. V představení na motivy pohádky O spící královně soubor komicky zlehčuje pohádkový děj. Diváci i samotný soubor se tak očividně bavili. I porota zmínila, že ji humor bavil. Současně chválili i přesah, který samotné představení mělo a dvě úrovně, na kterých herci hráli. 

Po skončení posledního představení opět proběhla debata, kterou následovalo slavnostní vyhlášení. Porota udělila několik cen za inspiraci, jednu cenu za téma roku Ukrajina, kterou si odnesl Vojtěch Matějíčka za inscenaci Vojenka a také jednu cenu Co je ještě divadlo?, kterou získal soubor KUKátko za inscenaci Giga-eight. Více informací o výsledcích se dozvíte ve výsledkové listině.

Po slavnostním zakončení festivalu následovala ještě přehlídka dětských souborů Dětská scéna. Tam se představilo celkem pět souborů.