MISERERE MEI
Nejstarší soubor Dramacentra Bezejména BezOhledu pod velmi volným vedením Miloslavy Čechlovské, velmi volně inspirován Erbenovou Kyticí, vytvořil další z inscenací nonverbálního divadla, které nazýváme symbolické. Tanec, obrazy, útržky Erbenových veršů zbavené původního kontextu, zpěv, voda, modlitba… Naturalismus české vesnice, na hony vzdálený Ladovým obrázkům. Střípky pocitů, vztahů, viny a odpuštění, pohled na historii očima těch, co vyrostli s mobilem v ruce a jsou zvyklí v kavárně diskutovat nad otázkou genderu.
Poprvé soubor inscenaci předvedl 6. dubna 2024 divákům a porotě Fandova dýchánku ve Svitavách. Porota inscenaci doporučila na celostátní kolo Mladé scény v Ústí nad Orlicí a celostátní kolo divadel poezie Wolkrův Prostějov. V Ústí nad Orlicí soubor hrál 23. června, na Wolkrově Prostějově 13. června.
Inscenaci také vybrala programová rada celostátní přehlídky nonverbálního divadla Otevřeno Kolín, Miserere Mei zde byla uvedena 21.června. Na této přehlídce byl soubor poprvé, takže nás velmi překvapila nominace poroty (Lenka Lázňovská, Zoja Mikotová a Jiří Lössl) na mezidruhovou přehlídku Jiráskův Hronov.
Samozřejmě jsme nevynechali ani liberecké publikum, ať už účastí na mezinárodním festivale JeštěDyvadlo 2024, kde soubor získal inspirativní cenu poroty za uchopení textu skrze obrazy, nebo účastí na přehlídce mladého divadla Než zazvoní zvonec 2024, kterou letos soubor BezOhledu sám organizoval. Jiráskův Hronov byl zároveň úžasným zakončením celoroční práce.
Recenze Jany Sopranové – Mladá scéna Ústí nad Orlicí:
Proud představ a výkřiků, tanec jakoby oživly a roztančily se barokní sochy, jejich pískovcový odstín oživen krvavou červení – šály, děťátka, hněv, agrese, vztek na svět, pocit obětování. A taky směřování k rituálu, jak těmi barvami, tak naléhavými pohyby a gesty, včetně stop-timů, kdy zůstávají ve štronzu. A k tomu voice-bandový zpěv a recitace, jako od E.F.Buriana. (…)
Recenze Johany Jurášové – Jiráskův Hronov:
Miserere Mei volně čerpá z motivů Erbenovy Kytice, kterou soubor Bez Ohledu přetváří do podoby pohybové inscenace. Choreografie sporadicky doprovázená slovem přetváří známé balady do abstraktních obrazů, které evokují znepokojivou atmosféru českého vesnického prostředí. Představení se nese v duchu dekonstrukce Erbenových příběhů. Opakující se abstraktní násilí převážně mladíků na dívkách vytváří znepokojivý rytmus. Stejné kostýmy ve světle hnědých odstínech evokují univerzální prostředí české vesnice – plátěné sukně, kalhoty, halenky a rozhalené košile odkazují k tradici, ale zároveň vytvářejí pocit anonymity. Rozehrávané situace jsou dobře čitelné i beze slov – aniž by musel mladík dívku fyzicky napadnout, ze způsobu manipulace s rekvizitami v podobě cárů látky lze číst násilí. Básně z Kytice jsou rozpoznatelné pouze v obrysech – zatímco Polednice zazní v konkrétním verši, Svatební košile rozeznáváme pouze z interakce dívky s chlapcem a okolím. Inscenace je ale v dekonstrukci důsledná – bavilo mě rozpoznávat úryvky z balad mezi vymyšlenými slovy podílejícími se na rytmu. Dekonstrukce textu spolu s mnohoúčelným symbolickým využitím objektů, tanečními prvky a psychologizujícím herectvím poskytla dobrý základ pro lyrický jazyk tvaru. Psychologizující herectví není zasazeno do činoherních situací, ale spíš použito jako prvek taneční choreografie. Vzniká tak svébytný jazyk, skrze nějž ale nepronikám k zážitku, který se mi soubor snaží zprostředkovat. (…)