Haiku – metodika pro pedagogy

Anotace:

Metodický materiál pro tříhodinový vzdělávací projektový blok propojující hudební, dramatickou, pohybovou a literární výchovu, tvůrčí psaní a inscenační tvorbu. Prostřednictvím práce s japonskou formou haiku, tvorby vlastní básně, hudebního doprovodu a v závěru drobného experimentujícího inscenačního tvaru rozvíjí schopnost komplexního uměleckého vyjádření.

Délka: 3 vyučovací hodiny
Forma: zážitkový program / kreativní učení (dramatická, literární a hudebně-zvuková práce)
Věková skupina: doporučeno pro žáky 2. stupně ZŠ a SŠ (cca 12–19 let)
Velikost skupiny: ideálně jedna třída (cca 15–30 účastníků)
Prostor: tělocvična / větší třída / sál (možnost lehnout si na zem a pracovat ve skupinách)

Cíl programu

žák se seznámí s literární formou haiku a sbírkou českých autorů Chomáčky suchopýru, sám vytvoří jednoduché haiku;
podílí se na společné tvorbě vizuální složky inscenační práce (práce s igelitovou plachtou), pohybové složky, hudební složky (instrumentace);
vyjádří se hlasem, hudbou, pohybem i slovem;
zapojuje se do tvůrčího procesu skupiny při tvorbě vlastního inscenačního tvaru.

Návaznost na výsledky učení:

Interpretace, vlastní tvorba a její sdílení

UAK-HTD-001-ZV9-001
Zapojuje se do tvůrčího procesu v různých rolích na základě svých schopností, osvojených dovedností a osobních preferencí.
UAK-HTD-001-ZV9-002
Vědomě využívá své hudební schopnosti a dovednosti získané prostřednictvím ~~vokálních~~, instrumentálních a hudebně pohybových činností v individuálních i skupinových aktivitách.
UAK-HTD-001-ZV9-003
Využívá osvojené postupy, prostředky kreativního tance k vnímání vlastního těla, k osobitému pohybovému a tanečnímu vyjadřování a k vlastní tvorbě.
UAK-HTD-001-ZV9-004
Využívá postupy a prostředky divadla k vlastní tvorbě, prozkoumávání témat, mezilidských vztahů a situací, poznávání sebe sama.
UAK-HTD-001-ZV9-005
Reflektuje tvůrčí a interpretační proces s využitím základních oborových pojmů.

Pomůcky:

časomíra;
jemné hudební nástroje (zvonkohry, handpan, křišťálové mísy, tibetské mísy, xylofony, dešťová hůl atd.) – lze s úspěchem nahradit materiálem využitelným pro vytváření zvuku (jemný papír, sklenky s vodou, nádoby s pískem atd.);
velkoformátová igelitová plachta pro každou skupinu (jemná);
možnosti světelné techniky – lze nahradit mobily.

Čtyři a půl minuty ticha

Úvodní naladění

Žáci leží na zemi, mají zavřené oči (ideálně s páskami přes oči).

Lektor: „Představte si oblíbené místo v přírodě, kde trávíte nebo jste kdysi trávili čas. Jaké barvy vidíte? Je vám zima, nebo teplo? Jaké zvuky slyšíte? Jakou vůni cítíte? Šumí vítr? Nebo slyšíte vodu? Pohyb listí na větvích…“

Žáci leží se zavřenýma očima, lektoři čtou haiku (bez uvedení autorů) a zároveň tiše hrají na jemné hudební nástroje, případně vyrábí zvuky šustěním apod.:

mlha při zemi – chodci ráno v parku – venčí vodítka (Petr Zákravský)
čekání na déšť – terasa pokapaná – šťávou z melounu (Radek Malý)
čmelák odlétá – triangl ve zvonkohře – pohoupal vánek (Irena Mondeková)
rákos u břehu – počítá kroky větru – sotva slyšené
vypletý bodlák – na fialovém květu – usedá motýl (Katka Soustružníková)
rybník pod ledem – ostřím malují květy – děti na bruslích (Jana Pluhařová)
přes kapku rosy – pastvina, les i nebe – vzhůru nohama (Pavel Martinec)
vítr pod střechou – prasklinou minulosti – stěny dýchají
rezavé váhy – na obou miskách – stejně prachu (Petr Druhý)
ptačí hodinka – na plotě sedí velký – černý kocour (Radek Štepánek)
tmavý přístav spí – loďka se kývne sama – v nočním příboji

John Cage a ticho

Po přesunu do kruhu lektor: „Dnes se budeme zabývat trochu přírodou, trochu vlastními pocity a vzpomínkami a trochu tichem. Víte, že existuje hudební skladba, ve které je jen a jen ticho?
V padesátých letech vstoupil americký skladatel John Cage do mrtvé komory na Harvardu.
Měla to být naprosto tichá místnost — žádné ozvěny, žádné ruchy, žádné stopy života.
Cage tam šel proto, aby konečně uslyšel absolutní ticho. Ale uvnitř zaslechl dva zvuky: vysoký tón a hluboký tón. Technik mu později vysvětlil: „Ten vysoký zvuk dělá váš nervový systém. Ten nízký váš krevní oběh.“ Cage tehdy pochopil, že ticho neexistuje. A o pár let později napsal svou slavnou skladbu 4’33’’.

Umíte si to představit? Čtyři a půl minuty úplného ticha. Hlediště kouká na nehybný orchestr — a slyší jen svět kolem sebe. Zkusíme si to teď společně. Dokážete jako třída vydržet čtyři a půl minuty? Tedy 4’33’’? Pustím časomíru a uvidíme, jak dlouho to vydržíte.

Reflexe:
„Co se vám během ticha dělo v hlavě? Pokud chcete říct.“

Jediný pohyb, který nikdy nekončí

Lektor: „Mám tady igelitovou plachtu. Za chvíli ji použijete ve svém dnešním prvním představení. Nejprve si ale vyzkoušíme, co umí.“

Žáci zkouší držet plachtu nehybně, vytvářet vlny a vítr, ležet, sedět či stát pod plachtou (a svítit nad ní), pohybovat se podle hudby hrané lektory atd. Snahou lektorů je poskytnout žákům materiál pro budoucí inscenační tvorbu.

Lektor: „Zde jsou karty s básněmi zvanými haiku. Ve skupinách zhruba po osmi si jednu vyberte a zkuste ji ztvárnit pomocí plachty. Haiku nebudete číst — bude pouze myšlenkou vaší miniinscenace. Můžete ji doprovodit zvukem nebo hrou na hudební nástroje.“

V této fázi se lektoři snaží rozbít stereotypy divadla jako činohry kukátkového typu. Nenásilně vedou žáky k možnostem alternativního typu divadelního prostoru ve jménu diváckého zážitku (divák je pod plachtou a „představení“ se odehrává nad ním…), k možnostem různého využití plachty (plachta jako stínohra, kostým, rekvizita…) a celkově k experimentování.

Reflexe po ukázkách:
„Řekněte pár slovy, co jste viděli nebo slyšeli. Nehodnoťte. Popisujte pozorování a pocity, nikoli soudy.“

5–7–5 aneb tvoření z ticha a nicoty

Lektor:
„Přečtu vám několik velmi krátkých básní ze sbírky českých autorů Chomáčky suchopýru. Jsou inspirované japonskou poezií zvanou haiku. Nejprve je jen poslouchejte — vnímejte obrazy, ne hned slova. Poté se ve skupinkách pokusíte přijít na to, podle jakých pravidel jsou napsané.“

Lektoři čtou haiku a doprovázejí se na nástroje. Žáci mají texty i na kartách:

dvě ptačí křídla – mihla se v odrazu – okna naproti (Jiří Hájíček)
přes kapku rosy – pastvina, les i nebe – vzhůru nohama (Pavel Martinec)
dětská vanička – kromě špinavé vody – vylévám slunce (Peter Kovalik)
ptačí hodinka – na plotě sedí velký – černý kocour (Radek Štepánek)

Žáci se snaží definovat haiku, např.:

tři verše, struktura 5–7–5 slabik, bez rýmu,
haiku není příběh, ale zachycený okamžik (literární fotografie),
pracuje s obrazem přírody, pocitu nebo vnitřního světa,
třetí verš často přináší zlom nebo překvapení.

Pokud žáci sami nepřijdou na počet slabik, lze jim dát nápovědu 5–7–5.

Rytmus haiku (volitelná aktivita)

Pouze při dostatečné časové rezervě.

Lektor: „Abychom mohli psát vlastní haiku, potřebujeme si zafixovat rytmus.“

Třída se rozdělí do tří skupin:

první skupina rytmicky deklamuje: „Pět kro-ků za-čnu“,
druhá skupina: „sed-mi ce-stu ve-de-me“,
třetí skupina: „pě-ti kruh za-vřu“.

Skupiny se střídají, navazují na sebe, případně tleskají na první slabiku. Postupně lze přejít k deklamaci v duchu a synchronnímu tlesknutí.

Slova zrozená z přírody

Lektor: „Sedněte si do kruhu, zády k ostatním, s páskou na očích. Budete říkat asociace na téma příroda. Cílem je, aby nevzniklo ticho, ale zároveň aby se nikdo nepřekřikoval.“

Následuje obtížnější varianta. Třída se rozdělí do třech skupin, každá skupina se po krátké přípravě posadí do kruhu a (např. po kruhu) začne říkat asociace. Tentokrát má však každá asociace přesně 5 slabik. Cílem skupiny je vydržet co nejdéle, bez ticha, bez chyby. Asociace mohou být jemně doprovázeny zvukem nástrojů nebo šustěním fólie (doprovází člen jiné skupiny).

Dva verše jsou obraz, třetí myšlenka

Lektor: „Vymyslete první dva verše haiku — první o pěti slabikách, druhý o sedmi — které spolu vytvoří jeden obraz. Ne příběh, ale zachycený okamžik. Nejprve si poslechněte již vytvořená haiku. Některá budou ze sbírky Chomáčky suchopýru, dvě vytvořila AI.“

Lektor čte haiku (bez uvedení autorů). Žáci mohou pro zpestření hádat, která vytvořila AI, zajímavá je diskuse nad tím, v čem se liší, zda AI tvoří umění jako odraz vlastní zkušenosti nebo náhodným řazením slov podle zadání 5-7-5, jak lze AI pomoct dobrým promptem…

Rybník pod ledem – Ostřím malují květy – děti na bruslích (Jana Pluhařová)
čekání na déšť – terasa pokapaná – šťávou z melounu (Radek Malý)
Když dojdou slova – nemusí to znamenat – úplné ticho (Jana Pluhařová)
včela dělnice ukládá si do pláství rozlítaný svět (autor neznámý)
mlha při zemi – chodci ráno v parku – venčí vodítka (Petr Zákravský)
rezavé váhy – na obou miskách – stejně prachu (Petr Druhý)
prázdná zastávka – jen stopa cizí boty — a má samota (AI)
svíčka dohoří – poslední kapka vosku — čeká na dotek (AI)
přes kapku rosy – pastvina, les i nebe – vzhůru nohama (Pavel Martinec)
Ptačí hodinka – na plotě sedí velký – černý kocour (Radek Štepánek)

Lektor: „Máte dva verše, chybí třetí. Ten je však důležitý. Co nabízí třetí verš?“

Třetí verš může:

změnit úhel pohledu,
přinést myšlenku,
nebo jemný humor.

Lektor: „Nyní si ve skupinách vzájemně pomozte. Přečtěte si dvojverší spolužáků a navrhněte třetí verš. Autor dvojverší si může nakonec vybrat nejzajímavější návrh, nebo se jen inspirovat k vlastní tvorbě.“

Žáci pracují individuálně i ve skupinách. Dvojverší mohou například kolovat po kruhu a každý k nim dopisuje vlastní třetí verš, variant je mnoho a formu práce určují žáci. Zda žáci následně svá haiku prezentují, je na nich.

Inscenace na závěr

Lektor: „Nyní budete pracovat samostatně ve skupinách zhruba po osmi. Vaším úkolem je vytvořit krátkou divadelní miniinscenaci inspirovanou haiku, která jste vytvořili. Využijte igelit, hudební nástroje, vlastní haiku (z nichž alespoň jedno musí opravdu zaznít), světla, pohyb, postavení diváků… Experimentujte, překvapte. Inscenace může mít 5 minut nebo třeba jen minutu.“

Na závěr si skupiny své miniinscenace vzájemně ukážou.