Podzimní tábor 2021
Podzimní tábor „Po stopách Tobiáše Lolnesse“ se konal 27. – 31. října 2021 v Oldřichově v Hájích.
Deníček z tábora – den první
Naše pětidenní putování Po stopách Tobiáše Lolnesse probíhá v Oldřichově v Hájích, v ubytovně DDM Větrník. Ubytování je tu střídmé, ale vaří skvěle. Je tu celkem 42 dětí a studentů, ale 15 nejstarších má vlastní program, především dramatický, dílny improvizace, inscenační tvorby a tak podobně. 27 dětí se tedy vydává po stopách stromového lidu, miniaturní civilizace, jejíž jediným známým světem je koruna starého buku.
Dopoledne jsme se pomocí dramatických technik seznámili se začátkem příběhu. Zkusili jsme se pohybovat v roli patnáctimilimetrových človíčků, kterým i mech je po ramena. Prodírali jsme se lišejníkem, přeplavali kapku rosy, balancovali na tenkých větvích. Přišel mezi nás Tobiáš, kterého jsme se vyptali na vše, co nás zajímalo. Tak jsme se dozvěděli, jak složitý život vedou chudí lidé ve spodních větvích, kde bojují s nepřízní počasí. Vytvářeli jsme živé obrazy ze života stromových lidí. Vyzkoušeli jsme pantomimu s bambusovými tyčemi. Zvukovým plánem jsme vytvořili iluzi velké bouře, která stromovému lidu zničila obydlí. Další živé obrazy ilustrovaly apokalypsu po bouři, bohužel s mnoha mrtvými. Když se mezi námi objevil profesor Lolness, vynálezce motoru, zdálo se, že se náš život obrátí k lepšímu. Jenže profesor se s vynálezem nepodělil. Motor je poháněn mízou, jejíž těžba by náš strom zničila.
Po obědě jsme se vydali ven, do lesa, postavit nová obydlí stromového lidu. Samozřejmě z přírodnin. Každá skupina svůj domek ostatním představila.
Odpoledne jsme si zahráli oblíbenou hru Tobiáše a jeho kamarádů, skákání přes pružné vlákno pavučiny. Nás by pavučina asi neunesla, tak jsme vzali zavděk skákací gumou. Každá trojice měla jednu. Měli jsme za úkol sami vymyslet „skákací školku“ a tu doprovodit vlastní básničkou, samozřejmě s tématem Tobiáše. Tady jsou dvě ukázky:
Ze strany na stranu Tobiáš skáče.
Hop!
Zakopne o gumu a potom pláče!
Přes pavučinu skákej dál a dál,
ať je z tebe král!
Hop, hop, hop!
Teď jsi král!
Samozřejmě jsme našli čas i na seznamovací hry. Po večeři jsme malovali akrylovými barvami dřevěné podnosy. Až zaschnou, polepíme jejich dna mozaikou a vyspárujeme.
Starší družstvo zvládlo mozaikové podnosy dopoledne, odpoledne a večer je čekalo náročných pět hodin improvizace pod vedením Jany Machalíkové, lektorky z DAMU.
Deníček z tábora – den druhý
Ráno jsme začali rozcvičkou. Počasí je luxusní, až do konce tábora nás čekají jen slunečné dny. Jelikož si stromový lid opatřuje jídlo lovem hmyzu, i my jsme trénovali lukostřelbu. A zvládli jsme i pár her. Zbytek dopoledne skupinky dětí nacvičovaly svá vystoupení na čtvrteční večerní program „Oldřichov má talent“.
Tobiáš s kamarádkou Elíšou se schází tajně. Mechové lesy jsou plné donašečů z horních větví, kteří by rádi vyděděnce dostali do vězení nebo na nucené práce do dolů Jo Mitche. Proto jsme i my při výpravě na Špičák měli za úkol vyhýbat se Jo Minchovým mužům, tedy vedoucím. Plížili jsme se okolo tak dlouho, až se mnozí z nás ztratili. Pak si zase zahráli vedoucí na hledání dětí. Hra je moc bavila.
Večer jsme dokončili podnosy vykládané mozaikou. A procvičili svá vystoupení na zítřejší večer.
Starší dramaťáci si užili sedm hodin improvizace s Janou Machalíkovou. Na improvizované pohybové představení o vílách a obrech přišli i diváci z řad vedoucích. A i tito táborníci zvládli výtvarnou dílnu s mozaikou.
Deníček z tábora – den třetí
Po ranní rozcvičce a snídani následovaly výtvarné dílny. Starší cínovali krabičky a mladší vyrobili recyklované světlušky z pet lahví. Opravdu svítí, výtvarníci je využijí při noční hře.
Tobiáš v našem příběhu musí utéct před pronásledovateli, kteří už zajali jeho rodiče. Útěk ve větvích stromů má svá specifika. A tak jsme i my prolézali pavučinou, vlezli do ptačího hnízda, podlézali, přelézali, běhali a plazili se.
Odpoledne jsme se spolu s Tobiášem vydali do světa Sloupaných, přírodního lidu žijícího v kořenech stromu. Tobiáš se jich bojí, provází je pověst primitivních násilníků a lidojedů. Starší dramaťáci si hru v roli Sloupaných užili. Jejich slovník se omezil na hlasité HU, zároveň s mlácením klacky o zem, ale emocí vyjádřili hromadu. Mladší táborníci v rolích stromového lidu procházeli bažinou a věděli, že smí vstoupit jen na určité kostky, jinak se utopí, případně padnou do rukou Jo Minchových mužů a skončí na nucených pracích. Těžký výběr mezi prací v dole a lidojedy. Ti nejvnímavější si ale brzy všimli, že Sloupaní mají na sobě čísla, která se správnými kostkami souvisí. Navíc pokaždé, když se někdo chystal šlápnout špatně, se v řadách Sloupaných ozval vyděšený jekot a při správném rozhodnutí znělo HU velmi nadšeně. A tak jsme nakonec, stejně jako Tobiáš, zjistili, že Sloupaní jsou mírumilovní lidé, kteří nám jsou ochotni pomoct. V knize u Sloupaných Tobiáš prožije několik let, ale tolik času nemáme.
Před večeří jsme ještě stihli soutěž „Oldřichov má talent“. Slyšeli jsme pohádku i horor, pár skvělých vtipů, viděli tancovat jak mladší, tak starší kluky, bavili jsme se výborně. Soutěž po zásluze vyhrálo dívčí pěvecké duo s autorskou skladbou.
Po večeři polovina z nás vyzkoušela pod Vojtovým vedením kouzla i obtíže stínohry. Připravili i minipředstavení s tématem živlů. Druhá polovina si vybrala jednu z výtvarných dílen – vypalování do dřeva nebo korálkování.
Nejstarší dramaťáci se po celý den (když zrovna nehráli Sloupané nebo necínovali) pracovali na své nové inscenaci. Bude to divadlo dokumentu z prostředí KLDR. No, pro děti to úplně nebude.
Deníček z tábora – den čtvrtý
Dopoledne jsme tiskli na trička. Pro ty, kteří trička zapomněli, Šárka našla bavlněné tašky.
Před obědem jsme se vrátili k pobytu Tobiáše u Sloupaných. Oproti stromovému lidu Sloupaní nechápou rozdělení na „ty nahoře“ a „ty dole“. Všichni jsou si rovni a táhnou za jeden provaz. A tak i my jsme pozměnili známou hru na čaroděje tak, že mohli vyhrát jen ti, kteří spolupracovali. Nejstarší dramaťáci strávili dopoledne inscenační tvorbou. O poledním klidu mnozí dokončovali rozdělané výrobky.
Díky pomoci Sloupaných se Tobiáš dostane zpět na strom, do spodních větví. Sloupaní za pomoc zaplatí vlastní svobodou, ale Tobiáš má šanci se lstí dostat do vězení a zachránit vlastní rodiče. Když rodiče ve vězení nenajde, osvobodí ostatní nevinné vězně. A tak jsme i my běhali po lese a hledali kartičky s vězni. Jenže mezi stromy čekali starší dramaťáci v roli Jo Minchových nemilosrdných hlídačů. A tak mnozí z nás nakonec skončili ve vězení sami. A z vězení mohli dotyčného vysvobodit jen protihráči. Ale jelikož je zde pomoc ostatním ceněna víc než vlastní úspěch, byl altruismus při osvobozování členů konkurenčních týmů tajně bodován. Tedy úplně tajně ne, takže časem stáli vedle vězení zástupci všech týmů ochotní osvobozovat každého.
Večer starší zorganizovali mladším noční strašidelnou cestu. A tak mohli náhodní pocestní v Oldřichově potkat děsivého doktora, sálovou sestru, mrtvolu a mnohé další.
Deníček z tábora – den pátý
Dokonce i dnes vedoucí Pepa vstal a s pěti zájemci (večer se jich hlásilo o dost víc) vyběhl na rozcvičku. Dopoledne starší pracovali na inscenaci a mladší dokončili příběh Tobiáše. Tobiáš sice zachránil z vězení stovky nevinných vězňů, ale své rodiče tam nenašel. Navíc časem vládce stromu Leo zajal i Elíšu. Tobiáše čekal těžký úkol osvobodit rodiče i Elíšu a najít kámen, který stromoví lidé považují za srdce stromu. To vše se našim táborníkům podařilo, i když zjistili, že kámen je prostě kámen a srdce stromu tvoří nikoli kus skály, ale srdce všech jeho obyvatel. A aby toho nebylo málo, všichni, kdo pět dní putovali po stopách Tobiáše Lolnesse, našli i sladký poklad.
Jelikož si mladší družstvo stěžovalo na nedostatek dramatiky, tak jsme odpoledne zakončili příběh stromového lidu pomocí živých obrazů a pantomimy. Sama lektorka byla překvapená tím, že příběh může mít tak krásné pokračování. Jo Minch, primitivní podnikatel, který se neštítil zabíjet strom těžbou mízy, zotročovat Sloupané a své odpůrce držet ve vězení, byl po zásluze potrestán shozením ze stromu. Tedy jedna skupina mu dala ještě milosrdnou šanci, ale tu on zákonitě propásl. A poslední skupina vytvořila sérii obrazů, v nichž svobodný stromový lid podává ruku Sloupaným, kterých se na základě pověsti lidojedů vždy tak bál. A Sloupaní hledí do koruny stromu v němém úžasu se slovy: „Ono jich je tam víc“. Možná by to zasloužilo druhý díl románu. A naše pětidenní putování nemohlo dopadnout lépe.
Ono jich je tam víc…