FESTIVALOVÉ DĚNÍ

na této stránce se dočtete něco o festivalových dnech a o tom, co zaznělo v diskuzi k jednotlivým představením.

ČTVRTEK 13. 4. 2023

CZ

První den festivalu je za námi. A jaký byl?

V první řadě plný očekávání a drobné nervozity. Je to naše premiéra. Festival jsme slavnostně zahájili v sále Malého divadla, které je hlavním festivalovým místem. A pak už následovala jednotlivá představení. Hned na úvod se divákům uvedl pražský soubor UnderZ. Otázka identity a toho, kdo vlastně jsme byla tématem jejich inscenace s názvem Já, rod střední nesklonné. Jak sami členové souboru řekli, každý z nás se někdy hledá. Studentský soubor, který působí při gymnáziu Na Zatlance má celkem pět členů, a inscenace, kterou na festivale představili je jejich vlastní tvorbou. 

JEŠTĚDYVADLO je mezinárodní festival a má spojovat české, polské a ukrajinské děti a mladé lidi. Někdy ale může být přes jazykovou bariéru těžké porozumět všem sdělení, která se nám autoři snaží předat. Druhé včerejší představení ovšem tuto bariéru boří. Jde totiž o vyjádření tancem a pohybem, které mohou pochopit všichni bez nutnosti porozumění slovům. Inscenace malého souboru Tanečního a pohybového studia Magdalena nesla název Mládí je nerozum, krásné šílenství, jako život postavený na hlavu. Dívky zatančili na skladby Gustava Mahlera a tématem jejich inscenace byl přerod z dívky na ženu. V závěrečné diskusi porota velmi kladně hodnotila světelnou režii, která dokázala společně s výrazy vystihnout téma inscenace, inspirované německo-japonským haiku o mládí a kráse. 

Program prvního festivalového dne byl rozmanitý. Po tanečním vystoupení studia Magdaléna se na jevišti představil polský soubor Teatr 2:20 z Jelení Hory. V inscenaci s názvem Dyktanda dali prostor především autentičnosti a volnému projevu. Jak sami řekli, jedná se o experiment, který má za cíl podpořit vzájemné naslouchání. Téma přitom uchopili skrze hru na nejrůznější hudební nástroje. Polskou inscenaci následovala delší přestávka, během které se lidé mohli občerstvit v divadelním baru. Někteří účastníci zároveň o přestávce stihli večeři na nedalekém internátě v Zeyerově ulici, kde je také ubytování pro soubory.

Hned po pauze se na jevišti uvedl divadelní soubor Stopa, který tvoří studenti libereckého gymnázia Doctrina. Představením Koleje beze smyslu otevřeli téma stereotypů, přehnaných nároků a pocitu štěstí. Tato inscenace byla unikátní tím, že ji soubor nazkoušel bez režiséra. Na režii i dalších částech inscenace se totiž podílel celý soubor. V celém představení je tak kus z každého člena souboru. Jeden z nich Vojtěch Matějíčka pak pod souborem Dramacentrum Bezejména uzavřel dnešní blok inscenací. Představení Vojenka mělo prvky jevištního čtení, loutkového divadla, monodramatu i dokudramatu. Hlavní roli v představení hrály svítilny, papír a lihová fixa. Tématem byly příběhy amerických Japonců během druhé světové války. Jak sám Vojta řekl, příběh ho šokoval a potřeboval ho předat dál. Obloukem se přitom dotýká i aktuálního dění, války na Ukrajině. Především ale toto představení vzbudilo otázku, co je ještě divadlo. A přesně to chceme na našem festivale hledat.

Večer jsme uzavřeli milou diskusí s lektorským sborem, která soubory chválila a dala jim cenná doporučení, jak s představením dále pracovat. Zazněly taky ohlasy z řad českých i polských diváků. První den je za námi a z našeho pohledu se vydařil. Už zítra nás čeká další čas strávený s uměním, divadlem a hlavně s vámi. Tak dotažte.

Napsala Kateřina Hartmanová

PL

Pierwszy dzień festiwalu już za nami. I jak to było?

Przede wszystkim pełen oczekiwań i lekkiej tremy. To nasz wieczór otwarcia. Otworzyliśmy festiwal w sali Teatru Małego, który jest głównym miejscem festiwalowym. A potem nastąpiły poszczególne spektakle. Na samym początku wystąpiła praska trupa UnderZ. Pytanie o tożsamość i o to, kim naprawdę jesteśmy, było tematem ich spektaklu zatytułowanego Ja, rodzaj nijaki, nieodmienne. Jak mówili sami członkowie zespołu, każdy z nas w pewnym momencie szuka siebie. Zespół uczniowski, który działa przy Gimnazjum Na Zatlance, liczy w sumie pięć osób, a spektakl, który zaprezentowali na festiwalu, jest ich własnym dziełem.

JEŠTĚDYVADLO jest festiwalem międzynarodowym i ma na celu zbliżenie czeskich, polskich i ukraińskich dzieci i młodzieży. Czasami jednak przez barierę językową trudno jest zrozumieć wszystkie przesłania, które autorzy próbują przekazać. Drugi wczorajszy spektakl przełamuje jednak tę barierę. Jest to bowiem ekspresja poprzez taniec i ruch, która może być zrozumiana przez wszystkich bez konieczności rozumienia słów. Spektakl w wykonaniu małego zespołu Studia Tańca i Ruchu Magdalena nosił tytuł Młodość to nierozważność, piękne szaleństwo, jak życie odwrócone do góry nogami. Dziewczyny tańczyły do kompozycji Gustava Mahlera, a tematem ich produkcji było przejście od dziewczyny do kobiety. W końcowej dyskusji jury bardzo wysoko oceniło reżyserię światła, która wraz z ekspresją zdołała uchwycić temat przedstawienia, zainspirowany niemiecko-japońskim haiku o młodości i pięknie.

Program pierwszego dnia festiwalu był zróżnicowany. Po występie tanecznym Studia Magdaléna na scenę wkroczył polski zespół Teatr 2:20 z Jeleniej Góry. W swoim spektaklu zatytułowanym Dyktanda dali miejsce na autentyczność i swobodę wypowiedzi. Jak sami mówili, jest to eksperyment mający na celu promowanie wzajemnego słuchania. Temat uchwycili poprzez grę na różnych instrumentach muzycznych. Po polskim spektaklu nastąpiła dłuższa przerwa, podczas której można było odświeżyć się w teatralnym barze. Niektórym uczestnikom udało się również zjeść obiad w pobliskim pensjonacie przy ulicy Zeyerova, który zapewnia również zakwaterowanie dla zespołów.

Zaraz po przerwie na scenie wystąpił zespół teatralny Stopa, który tworzą uczniowie szkoły średniej Doctrina w Libercu. Swoim spektaklem „Tory bez sensu“ otworzyli temat stereotypów, przesadnych wymagań i poczucia szczęścia. Spektakl był wyjątkowy, ponieważ zespół próbował go bez reżysera. W rzeczywistości cały zespół uczestniczył w reżyserii i innych częściach produkcji. W ten sposób w całym przedstawieniu jest kawałek każdego członka zespołu. Jeden z nich, Vojtěch Matějíčka, zamknął dzisiejszy blok przedstawień w ramach zespołu Dramacentrum Bezejména. Spektakl Wojenka miał elementy czytania scenicznego, teatru lalek, monodramu i docudramu. Główną rolę w spektaklu odgrywały latarki, papier i marker alkoholowy. Tematem były historie Japońskich Amerykanów podczas II wojny światowej. Jak powiedział sam Vojta, historia ta wstrząsnęła nim i potrzebował przekazać ją dalej. W arcyciekawy sposób dotyka też bieżących wydarzeń, wojny na Ukrainie. Przede wszystkim jednak spektakl ten postawił pytanie, czym jest już teatr. I właśnie tego chcemy szukać na naszym festiwalu.

Wieczór zakończyliśmy miłą dyskusją z wykładowcami, którzy chwalili firmy i dawali im cenne wskazówki, jak dalej pracować ze spektaklem. Nie zabrakło również informacji zwrotnych zarówno od czeskiej, jak i polskiej publiczności. Pierwszy dzień dobiegł końca i z naszego punktu widzenia był to sukces. Jutro spędzimy więcej czasu ze sztuką, teatrem i przede wszystkim z Wami. A więc kończcie.

UnderZ – Já, rod střední, nesklonné

Pražský soubor, který působí pod gymnáziem Na Zatlance otevřel téma identity. Kdo jsme a co nás formuje? Jak sami řekli, každý z nás někdy neví, kdo je, a je to zcela v pořádku. Základní materiálem a inspirací pro tuto inscenaci byly internetové zdroje a nejrůznější osobnostní dotazníky. Velký podíl na celém představení ale měla i jejich osobní motivace v tématu. Právě autentičnost velmi kladně hodnotila polská lektorka Agnieszka Włoch. Inscenace měla i řadu zajímavých prvků, jako třeba projekci fotografií na plátno, které podpořili míru autentičnosti. 

Téma lze uchopit několika způsoby, a právě velké množství materiálů a možností je podle poroty potřeba tzv. „prostříhat” a vybrat to, co je nejzajímavější. To pak mohou dále rozvíjet. Z názvu třeba někteří porotci očekávali, že se soubor zaměří na otázku genderu, což se ale nakonec ukázalo jen jako okrajové téma. Porota proto do budoucna doporučila více se věnovat názvu a jeho významu.

„Je to dobře načrtlé,” zhodnotil v závěru debaty Karel Vostárek. A za pravdu mu dali i ostatní lektoři. Tato autorská inscenace se tak pod rukami studentů může dál vyvíjet a hledat další nebo ty nejsilnější motivy a dál je rozvíjet. 

Praski zespół, działający w ramach gimnazjum Na Zatlance, otworzył temat tożsamości. Kim jesteśmy i co nas kształtuje? Jak sami stwierdzili, każdy z nas czasem nie wie, kim jest i to jest jak najbardziej w porządku. Podstawowym materiałem i inspiracją do stworzenia tej produkcji były źródła internetowe oraz różne kwestionariusze osobowości. Jednak dużą rolę w całym spektaklu odgrywała również ich osobista motywacja w poruszanej tematyce. To właśnie autentyczność bardzo pozytywnie oceniła polska wykładowczyni Agnieszka Włoch. Spektakl posiadał również wiele ciekawych elementów, takich jak projekcja zdjęć na ekran, które wzmacniały poziom autentyczności. 

Temat można ująć na kilka sposobów i to właśnie duża ilość materiałów i możliwości sprawiła, że zdaniem jury należało „rozrzedzić“ i wybrać to, co najciekawsze. Można to potem dalej rozwijać. Na przykład po tytule niektórzy jurorzy spodziewali się, że zespół skupi się na płci, ale okazało się, że jest to temat poboczny. Jury zaleciło więc, aby w przyszłości poświęcić więcej uwagi tytułowi i jego znaczeniu.

„Jest dobrze zarysowany“ – powiedział na koniec debaty Karel Vostárek. A pozostali wykładowcy zgodzili się z nim. Produkcja tego autora może więc dalej rozwijać się pod rękami studentów i szukać innych lub najmocniejszych motywów i dalej je rozwijać.

Malý soubor Tanečního a pohybového studia Magdaléna – Mládí je nerozum, krásné šílenství, jako život postavený na hlavu

Základem inscenace byl text haiku německého autora o mládí a kráse. Soubor se snažil tancem a pohybem vyjádřit proces, kdy se dívky pomalu mění v ženy. Vyjádřit takový proces, zasazený do přírodní scenérie, v doprovodu skladeb Gustava Mahlera bylo náročným úkolem. Podle poroty se to ale dívkám podařilo velmi dobře vystihnout. Jak řekl Karel Vostárek, bylo to tam a s tím Mahlerem se to úžasně potkalo.  

„Přidala bych do té šílenosti další šílenost, aby v tom dozrávání dívek bylo trochu divokosti,” navrhla lektorka Agnieszka Włoch. Nicméně ona i celá porota velmi kladně hodnotily propracování celé inscenace. To jak spolu fungovaly kostýmy, výrazy i zmíněná hudba a dohromady tvořily velmi pěkné obrazy. Velkou chválu dostala i světelná režie inscenace.

Výrazy kladně hodnotilo publikum. V kombinaci s tancem a pohybem skvěle fungovaly jako mezinárodní jazyk, ve kterém není třeba porozumět slovům. I přes jazykovou bariéru tak polští diváci mohli bez problémů porozumět významu. 

Podstawą spektaklu był tekst haiku niemieckiego autora o młodości i pięknie. Zespół próbował wyrazić poprzez taniec i ruch proces powolnego przekształcania się dziewcząt w kobiety. Wyrażenie takiego procesu w naturalnej scenerii, przy akompaniamencie kompozycji Gustava Mahlera było niełatwym zadaniem. Jednak zdaniem jury, dziewczętom udało się to wyrazić bardzo dobrze. Jak powiedział Karel Vostárek, to było tam i cudownie spotkało Mahlera.  

„Dodałabym jeszcze więcej szaleństwa, żeby było trochę dzikości w dojrzewaniu dziewczyn“ – sugerowała wykładowca Agnieszka Włoch. Jednak zarówno ona, jak i całe jury bardzo pozytywnie ocenili dopracowanie całej produkcji. Sposób w jaki kostiumy, ekspresja i wspomniana muzyka współgrały ze sobą tworząc bardzo ładne obrazy. Dużą pochwałę zebrała również reżyseria świetlna produkcji.

Ekspresja została pozytywnie oceniona przez widzów. W połączeniu z tańcem i ruchem, sprawdziły się jako międzynarodowy język, w którym nie trzeba rozumieć słów. Dzięki temu, mimo bariery językowej, polska publiczność mogła bez problemu zrozumieć sens.

Teatr 2:20 – Dyktanda

„Je to vlastně takový experiment,” uvedl představení vedoucí polského souboru Teatr 2:20. Studenti střední školy zkouší představení během hodin dramatiky a jejich úkolem je, aby se na jevišti nehrálo, ale aby byli přirození a sami sebou. Za doprovodu rozmanitých hudebních nástrojů pak mohou dát prostor svému projevu a naučit se naslouchat druhým. 

Soubor se musel popasovat s nelehkým úkolem, změnou prostředí. Doposud své představení zkoušeli ve školní třídě. Na festivalu je ovšem čekal prostor s výrazně menší intimitou a s velkým distancem od diváků. „Měli jsme najednou dojem, že nesedíme spolu v kruhu, ale každý sedí sám,” popisoval soubor svoje dojmy. Což jak řekl Jan Mrázek dokazuje to, že vsazení do divadelního prostoru je samo o sobě experimentem. Jednoduše to, co ve třídě funguje, už na jevišti nemusí být tak jasné. Porota také řešila, do jaké míry v představení viděla onu přirozenost. Třeba Ivanu Sobkovou zaujaly kostýmy. Díky nim měla dojem, že je celá inscenace hraná a bylo pro ní obtížné se v tom zorientovat. Podle souboru se přitom nejednalo se o žádný režijní záměr. Na ten totiž podle slov vedoucího rezignovali. Jelikož režie je podle nich umění rezignovat.

I přesto ale celá inscenace působila zajímavě a v mnohých situacích byly znaky čitelné a dotýkali se tématu vzájemného naslouchání a vlastní identity. Jak řekl Karel Vostárek, během dne několikrát vstupujeme do různých rolí a tento experiment, kdy je cílem být přirozený a nic nehrát, je velmi zajímavý. 

„To właściwie eksperyment“ – powiedział szef polskiego zespołu Teatr 2:20. Licealiści odbywają próby do spektaklu podczas zajęć teatralnych, a ich zadaniem nie jest występowanie na scenie, ale bycie naturalnym i sobą. Przy akompaniamencie różnych instrumentów muzycznych mogą wtedy dać przestrzeń dla swojej ekspresji i nauczyć się słuchać innych.
Zespół musiał sprostać trudnemu zadaniu, zmianie środowiska. Do tej pory próby do swojego występu odbywały się w szkolnej klasie. Na festiwalu natomiast przyszło im się zmierzyć z przestrzenią o znacznie mniejszej intymności i dużym oddaleniu od publiczności. „Nagle mieliśmy wrażenie, że nie siedzimy razem w kręgu, ale każdy siedzi sam“ – opisywał swoje wrażenia zespół. Co, jak powiedział Jan Mrázek, dowodzi, że osadzenie w przestrzeni teatralnej jest eksperymentem samym w sobie. Po prostu to, co sprawdza się w klasie, może nie być tak oczywiste na scenie. Jurorzy odnieśli się także do tego, na ile dostrzegli tę naturalność w spektaklu. Na przykład Ivana Sobkova była pod wrażeniem kostiumów. Sprawiły one, że miała wrażenie, iż cała produkcja została zainscenizowana i trudno było jej się w niej odnaleźć. Według zespołu nie było w tym żadnej reżyserskiej intencji. Właściwie, według reżysera, pogodzili się z tym. Bo reżyseria, jak mówili, to sztuka rezygnacji.
Niemniej jednak cały spektakl był ciekawy, a w wielu sytuacjach postacie były czytelne i poruszały temat słuchania siebie i własnej tożsamości. Jak powiedział Karel Vostárek, w ciągu dnia kilka razy wchodzimy w różne role i ten eksperyment, w którym celem jest bycie naturalnym, a nie odgrywanie, jest bardzo ciekawy.

DS Stopa – Koleje beze smyslu

„Kdy jste byli naposledy šťastní?” S touto otázkou zahájili liberečtí studenti gymnázia Doctrina svoje představení. Představení, ve kterém se snaží poukázat na to, že se všichni někam ženeme, ale nevíme kam. Zbytečně se škatulkujeme a žijeme ve stereotypech. Cílem souboru bylo nazkoušet něco, co by vycházelo z nich samotných. „Začali jsme vést rozhovory a dialogy o tom, co nás v životě štve,” popsala tvůrčí proces jedna členka souboru. Společně vytvořili hrubý rys inscenace, který následně „obalili barvou,” jak dodala. Barva přitom v jejich inscenaci dostala opravdový význam. Původně bílá trička se totiž postupně stala černými. Každý z problémů se doslova otiskl do samotných herců. 

Porota kladně hodnotila především hodnotu, kterou se soubor rozhodl předat. Společenské problémy, které nás sužují, soubor dokázal velmi kvalitně zpracovat do hereckých situací. Slova chvály zazněla i na souhru a jistotu, s jakou představení hráli. Režijní proces byl kolektivním dílem, takže je v představení otisk každého člena souboru. Díky tomu bylo představení velmi autentické.

Lektoři zmínili i některé drobnosti, které by mohly inscenaci pozvednout. Například Anna Benháková mluvila o velmi dobré práci s pohybem. Během choreografií ale doporučila více se zaměřit na autentičnost, která jinak v dalších situacích výborně fungovala. 

Velkou pochvalu soubor obdržel taky za práci s prostorem. Herci hráli na dvou úrovních, což skvěle podpořilo dramaturgii celého představení. Efektivní bylo taky použití barvy, jakožto symbolu tíhy stereotypů, která byla na konci doslova očištěna.

„Kiedy ostatni raz byłeś szczęśliwy?“ Tym pytaniem uczniowie gimnazjum Doctrina w Libercu rozpoczęli swój spektakl. Spektakl, w którym próbują zwrócić uwagę na to, że wszyscy gdzieś zmierzamy, ale nie wiemy dokąd. Niepotrzebnie się zaszufladkowujemy i żyjemy w stereotypach. Celem zespołu była próba czegoś, co wyjdzie od nich samych. „Zaczęliśmy prowadzić rozmowy i dialogi o tym, co nas w życiu denerwuje“ – opisywał proces twórczy jeden z członków zespołu. Wspólnie stworzyli wstępny zarys przedstawienia, który następnie „oblali farbą“, jak to ujęła. W międzyczasie kolor nabrał prawdziwego znaczenia w ich produkcji. Początkowo białe koszulki stopniowo stawały się czarne. Każdy z problemów dosłownie odcisnął się na aktorach. 

Jury doceniło przede wszystkim wartość, jaką zespół postanowił przekazać. Trupie udało się bardzo dobrze przetworzyć dręczące nas problemy społeczne na sytuacje aktorskie. Nie zabrakło również słów uznania dla zgrania i pewności, z jaką spektakl został wykonany. Reżyseria była pracą zbiorową, więc w spektaklu można było dostrzec odcisk każdego członka zespołu. Dzięki temu przedstawienie było bardzo autentyczne.

Instruktorzy wspomnieli również o kilku drobiazgach, które mogły podnieść poziom przedstawienia. Na przykład Anna Benháková mówiła o bardzo dobrej pracy z ruchem. Zalecała jednak, aby skupić się bardziej na autentyczności podczas choreografii, która w innych sytuacjach sprawdzała się bardzo dobrze. 

Zespół zebrał również wielkie pochwały za pracę z przestrzenią. Aktorzy występowali na dwóch poziomach, co wspaniale wspierało dramaturgię całego spektaklu. Skuteczne było również użycie koloru jako symbolu ciężaru stereotypów, który na końcu został dosłownie oczyszczony.

Dramacentrum Bezejména/Vojtěch Matějíčka – Vojenka

Svítilny, papír a lihovka. Přesně to byly základní rekvizity v představení Vojtěcha Matějíčky Vojenka. Inscenace vznikla na motivy předlohy Magdaleny Grzebłkowské, která vypráví příběhy dětí, které vyrůstaly v pokřiveném politickém prostředí. „Byl jsem natolik šokován, že jsem cítil potřebu to předat dál,” popsal Vojtěch Matějíčka dojmy z příběhu o amerických Japoncích během druhé světové války, který se stal předlohou pro jeho představení.

Samotný tvůrčí proces trval v součtu asi tři dny. Inscenace je přitom kombinací jevištního čtení, monodramatu, částečně také loutkového divadla a dokudramatu. Je to ještě divadlo? Přesně to se řešilo během diskuse s lektorským sborem. Porota velmi kladně hodnotila pohotovost a taky to, jakým způsobem Vojta dokázal diváky do příběhu vtáhnout. „Nerozuměla jsem všemu, a přesto jsem se dostala do toho prostoru, který tvořil ten papír a kreslení,” popsala dojmy Agnieszka Włoch. Všichni porotci se zároveň shodli na tom, že je v inscenaci spousta věcí, které je třeba posunout nebo ukotvit. Přesto byl ale jejich dojem z představení velmi dobrý. Jan Mrázek taky poukázal na to, že je na Vojence vidět, že pokud je dobrý text a chce ho člověk předat, stačí k tomu přistoupit tou nejjednodušší cestou a v tu chvíli už vzniká divadelní událost.

Kladně porota hodnotila také to, že bylo představení jediné, které nebylo osobní. Šlo zkrátka o téma, které se rozhodl někdo předat dál. Je přitom velmi aktuální. Obloukem se totiž dotýká války na Ukrajině a života rusů ve světě.

Latarki, papier i butelka ze spirytusem. To były podstawowe rekwizyty w spektaklu Vojtěcha Matějíčka „Vojenka“. Spektakl powstał na podstawie powieści Magdaleny Grzebłkowskiej, opowiadającej o losach dzieci, które dorastały w wypaczonym środowisku politycznym. „Byłem tak wstrząśnięty, że poczułem potrzebę przekazania tego dalej“ – opisał Vojtěch Matějíčka swoje wrażenia z opowieści o Japończykach-amerykanach podczas II wojny światowej, która stała się podstawą jego spektaklu.

Sam proces twórczy trwał w sumie około trzech dni. Spektakl jest połączeniem czytania scenicznego, monodramu, a także częściowo teatru lalkowego i docudramu. Czy to wciąż teatr? Właśnie o tym była mowa podczas dyskusji z wykładowcami. Jury bardzo pozytywnie oceniło gotowość, a także sposób, w jaki Vojta potrafił wciągnąć widzów w opowieść. „Nie wszystko rozumiałam, a jednak wczułam się w przestrzeń stworzoną przez papier i rysunek“ – opisywała swoje wrażenia Agnieszka Włoch. Jednocześnie wszyscy jurorzy byli zgodni, że w spektaklu było wiele rzeczy, które wymagały przesunięcia lub zakotwiczenia. Mimo to ich wrażenie o spektaklu było bardzo dobre. Jan Mrázek zwrócił też uwagę, że Vojenec pokazuje, że jeśli jest dobry tekst i chce się go przekazać, to wystarczy podejść do niego w najprostszy sposób i już w tym momencie tworzy się wydarzenie teatralne.

Jury doceniło też fakt, że był to jedyny spektakl, który nie miał charakteru osobistego. Był to po prostu temat, który ktoś postanowił przekazać. Jest on bardzo aktualny. Dotyka wojny na Ukrainie i życia Rosjan na świecie.

PÁTEK 14. 4. 2023

CZ

Druhý den festivalu je u konce. Jak probíhal se dočtete v následujících řádcích.

Dopoledne bylo odpočinkové. Odpolední program pak odstartoval recitátorským workshopem v Knihkupectví a antikvariátu Fryč. Pod názvem Interpretace-myšlenka, formulace, sou-znění si lektorky Gabriela Zelená Sittová a Jana Machalíková řešily s účastníky proč recitovat, jak si vybrat text a jak by měl vypadat celý proces práce s textem. Workshop následovala recitační přehlídka, která se taky konala v sále u Fryče. 

V 17 hodin pak proběhlo slavnostní zahájení festivalu. Organizátoři se společně se zástupci partnerských organizací a politickými osobnostmi sešli na pódiu a každý z nich festivalu popřál do budoucna hodně souborů, diváků a především dalších úspěšných ročníků. První ročník festivalu tak oficiálně začal.

Hned po zahájení následovalo představení polského souboru ZaŚwiaty s názvem Żałobnice, česky Truchlící. V režii Karolíny Rosocké soubor představil inscenaci inspirovanou rituály spojenými se smrtí. Toto velmi náročné a často tabuizované téma soubor uchopil skrze žalmy, modlitby a žalozpěvy. Ty vycházely ze setkání, které před časem soubor uskutečnil. Diváci hodnotili inscenaci jako velmi působivou. Stejně tak někteří porotci popsali, že je inscenace zcela vtáhla do rituálu truchlení. Mezi porotci byl ale i opačný názor. „Všechno bylo dokonalé a perfektní, ale v tom perfektním jsem trochu ztrácela autentičnost,” popsala svoje dojmy Agnieszka Włoch. 

Jako druhá následovala inscenace Nakresli mi beránka, se kterou vystoupil starší soubor Dramacentra Bezejména. Představení kombinovalo pohádkovost příběhu Malého prince s tíhou problémů každodenního dospělého života. Měkkost a jemnost, která z představení vyzařovala, hodnotili diváci, včetně těch polských, jako velmi silný dojem, který si z představení odnáší. Názory poroty byly ale smíšené. Podle ní spolu pohádkovost příběhu se scénami z všedních dní příliš dobře nefungovaly. Nicméně během debaty společně se souborem nahlas uvažovali nad tím, jak by se dalo téma uchopit, aby spolu jednotlivé znaky a prvky lépe fungovaly. Diskuse tak naplnila svůj potenciál a opravdu nabídla možnosti, jak se posunout.

Následující část večera byla prostorem pro recitaci. Z odpolední přehlídky porota vybrala některé recitátory, kteří svůj text přednesli i před diváky v Malém divadle. Slyšeli jsme Josefa Čurdu s textem Balada, Alana Pešu, který přednesl text O orlech a hovniválech. Dalším recitátorem byl Jozef Kováč s textem Jám a jako poslední se představila Štěpánka Tušlová s textem Průběžná zpráva o území. Součástí recitačního bloku bylo také vyhlášení postupujících recitátorů do dalších přehlídek.

A závěrečným představením večera bylo taneční vystoupení souboru Magdaléna s názvem Maagal. Příběhy žen, které během druhé světové války strávily část života v koncentračních táborech se tak díky tanci a pohybu ocitly na jevišti Malého divadla. Základem pro pohyb byly básně Oheň a touha od Josefa Čapka. Jako hudbu pak režisérka Ludmila Rellichová zvolila skladbu pro varhany od novodobé autorky Sylvie Bodorové. Každá z tanečnic představovala jeden příběh konkrétní ženy a jejich pohyb tak záměrně nebyl zcela synchronní. Jak zhodnotila porotkyně Anna Benháková bylo to pro Magdalénu neobvyklé. Dokonce Agnieszka Włoch zmínila, že nečetla jen příběhy z koncentračního tábora, ale obecně příběhy žen uvězněných v systému. Hlavním cílem bylo ale vystihnout tu lehkost a radost, s jakou ženy s takovými osudy zvládali dále žít.

Večer opět zakončila diskuse s porotou, která, jak už jsem výše zmínila, byla opravdu velkým přínosem. Zazněla slova chvály pro všechny soubory, a to nejen ze strany poroty, ale i ze strany diváků. Potvrdilo se také, že divadelní jazyk nabízí možnost porozumět sdělení bez toho, aniž by člověk nutně potřeboval rozumět slovům. A to je cílem našeho festivalu, jelikož 1+1+1=1.

PL

Drugi dzień festiwalu już za nami. Jak przebiegał możecie przeczytać w poniższych linkach.

Przedpołudnie upłynęło na relaksie. Program popołudniowy rozpoczął się od warsztatów recytatorskich w Księgarni i Antykwariacie we Fryczu. Pod tytułem Interpretacja – myśl, sformułowanie, współbrzmienie, prowadzące Gabriela Zelená Sittová i Jana Machalíková rozmawiały z uczestnikami o tym, dlaczego warto recytować, jak wybrać tekst i jak powinien wyglądać cały proces pracy z tekstem. Po warsztatach odbył się pokaz recytacji, który również miał miejsce w sali Frycza.

O godzinie 17.00 nastąpiło uroczyste otwarcie festiwalu. Na scenie zebrali się organizatorzy wraz z przedstawicielami organizacji partnerskich i osobistościami politycznymi, a każdy z nich życzył festiwalowi wielu kolejnych zespołów, publiczności, a przede wszystkim wielu kolejnych udanych lat. W ten sposób oficjalnie rozpoczął się pierwszy rok festiwalu.

Zaraz po uroczystym otwarciu festiwalu polski zespół ZaŚwiaty wykonał Żałobnice, czyli po czesku Truchlící. Zespół pod dyrekcją Karoliny Rosockiej zaprezentował spektakl inspirowany rytuałami związanymi ze śmiercią. Zespół podjął ten bardzo trudny i często tabuizowany temat poprzez psalmy, modlitwy i pieśni. Były one oparte na spotkaniu, które zespół odbył jakiś czas temu. Publiczność oceniła spektakl jako bardzo efektowny. Podobnie niektórzy z jurorów opisywali, jak produkcja całkowicie wciągnęła ich w rytuał żałoby. Ale wśród jurorów pojawiła się też opinia przeciwna. „Wszystko było perfekcyjne i doskonałe, ale straciłam trochę autentyczności w tym, co doskonałe“ – opisywała swoje wrażenia Agnieszka Włoch.

Jako drugi uplasował się Narysuj mi baranka, spektakl zespołu seniorów Dramacentre Bezejmena. Spektakl łączył baśniową historię Małego Księcia z ciężarem problemów codziennego, dorosłego życia. Delikatność i łagodność, która emanowała ze spektaklu, została oceniona przez widzów, także polskich, jako bardzo silne wrażenie, które wynieśli z przedstawienia. Opinie jurorów były jednak mieszane. Ich zdaniem bajkowość opowieści i sceny z życia codziennego nie współgrały ze sobą zbyt dobrze. Jednak podczas debaty wraz z zespołem zastanawiała się głośno nad tym, jak można podjąć temat, aby poszczególne postacie i elementy lepiej ze sobą współgrały. W ten sposób dyskusja spełniła swój potencjał i rzeczywiście zaoferowała sposoby na pójście do przodu.

Kolejna część wieczoru była przestrzenią dla recytacji. Z popołudniowego spektaklu jury wybrało kilku recytatorów, którzy również wykonali swój tekst przed publicznością w Teatrze Małym. Usłyszeliśmy Josefa Čurdu z tekstem Ballada, Alana Pešu, który wyrecytował tekst O orłach i żukach gnojowych. Kolejnym recytatorem był Jozef Kováč z tekstem Jám, a ostatnim Štěpánka Tušlová z tekstem Průžná zpráva o území. Częścią bloku recytatorskiego było również ogłoszenie awansujących recytatorów do kolejnych występów.

A ostatnim spektaklem wieczoru był występ taneczny zespołu Magdaléna o nazwie Maagal. Dzięki tańcowi i ruchowi na scenie Teatru Małego znalazły się historie kobiet, które część swojego życia spędziły w obozach koncentracyjnych podczas II wojny światowej. Podstawą ruchu były wiersze Ogień i pożądanie Josefa Čapka. Reżyserka Ludmiła Rellichová wybrała jako muzykę utwór na organy współczesnej autorki Silvii Bodorovej. Każda z tancerek reprezentowała jedną historię konkretnej kobiety, a ich ruch celowo nie był całkowicie synchroniczny. Jak oceniła członkini jury Anna Benháková, było to nietypowe dla Magdaleny. Nawet Agnieszka Włoch wspomniała, że nie czytała tylko historii z obozu koncentracyjnego, ale ogólnie opowieści kobiet uwięzionych w systemie. Głównym celem było jednak uchwycenie łatwości i radości, z jaką kobiety o takich losach potrafiły iść dalej przez życie.

Wieczór zakończył się ponownie dyskusją z jurorami, która jak wspomniałam wyżej była naprawdę wielką pomocą. Padały słowa uznania dla wszystkich zespołów, nie tylko ze strony jury, ale i publiczności. Potwierdziło się też, że język teatru daje możliwość zrozumienia przekazu, niekoniecznie trzeba rozumieć słowa. I to jest właśnie cel naszego festiwalu, bo 1+1+1=1.

ZaŚwiaty – Truchlící/Źałobnice

Představení polského souboru ZaŚwiaty s názvem Żałobnice, česky Truchlící, zahájilo druhý festivalový den. Soubor se dotkl tématu smrti, konkrétně pak tradičních rituálů s ní spojených. Celé představení vznikalo v průběhu několika let, kdy režisérka Karolina Rosocká pořádala setkání, během kterých se zpívaly žalozpěvy a obřadní písně zaměřené na smrt. Téma si získalo oblibu u souboru ZaŚwiaty, se kterým následně Karolina nazkoušela krátký divadelní útvar. Ten pak rozvinuli až do dnešní podoby. 

„Chtěla jsem, aby to byl divadelní obřad,” popisuje záměr režisérka Karolina. V představení proto důležitou roli hrála organizovanost, která byla podle slov poroty až perfektní a bezchybná. Velmi kladně porotci hodnotili hlasovou stránku inscenace. Ať už to byl sborový zpěv, tiché modlitby nebo zoufalé výkřiky, skvěle vyjadřující bolest ze ztráty blízkých. „Ten hlas byl performativní, rituální, živý a fyziologický a dotýkal se vnitřního obsahu,” popsal své dojmy lektor Jan Mrázek. Hlasový projev doplňoval divadelní obrazy, které byly velmi efektní díky zajímavým rekvizitám. Pracovalo se třeba s hlínou. Ta ještě umocnila rituální charakter, který do velké míry vycházel z již zmíněného organizovaného pohybu. Porotci se ale zároveň shodli na tom, že ona perfektní pohybová stránka představení vytěsnila autentický projev performer. „Ten rituál má ve mně něco probudit, nějakou katarzi,” vysvětlila svoje pocity Agnieszka Włoch. S názorem souhlasila i porotkyně Anna Benháková, která ještě dodala, že by možná pomohlo užít vědomějšího pohybu, který by do představení vnesl potřebnou autentičnost. 

Kladné reakce diváků doplnily slova poroty . Především ta odvaha zpracovat tak tabuizované téma měla velký ohlas. Lektor Karel Vostárek následně doplnil, že soubor přesně dokázal vytvořit kompozici, ve které divadelní jazyk předává sdělení bez nutnosti porozumění významu slov.

Drugi dzień festiwalu otworzył występ polskiego zespołu ZaŚwiaty o nazwie Żałobnice. Zespół poruszył temat śmierci, a konkretnie tradycyjnych obrzędów z nią związanych. Cały spektakl powstawał przez kilka lat, a reżyserka Karolina Rosocka organizowała spotkania, podczas których śpiewano pieśni żałobne i obrzędowe poświęcone śmierci. Temat spodobał się zespołowi ZaŚwiaty, z którym Karolina przeprowadziła próbę krótkiej sztuki teatralnej. Rozwinęli go do obecnej postaci.

„Chciałam, żeby to była uroczystość teatralna“ – mówi Karolina. Organizacja odegrała ważną rolę w spektaklu, który zdaniem jury był niemal idealny i bezbłędny. Jurorzy bardzo pozytywnie ocenili wokalny aspekt produkcji. Zarówno chóralne śpiewy, ciche modlitwy, jak i rozpaczliwe krzyki, doskonale wyrażające ból po stracie bliskich. „Głos był performatywny, rytualny, żywy, fizjologiczny i dotykał wewnętrznych treści“ – opisywał wykładowca Jan Mrázek. Ekspresja wokalna uzupełniała teatralne obrazy, które dzięki ciekawym rekwizytom były bardzo efektowne. Na przykład pracowali z gliną. Dodawało to rytualnego charakteru, który w dużej mierze opierał się na wspomnianym zorganizowanym ruchu. Jednocześnie jednak jury zgodziło się, że perfekcyjny aspekt ruchowy spektaklu wyparł autentyczną ekspresję wykonawców. „Rytuał ma coś we mnie obudzić, jakieś katharsis“ – tłumaczyła swoje odczucia Agnieszka Włoch. Jurorka Anna Benháková zgodziła się z tą opinią, dodając, że być może pomogłoby użycie bardziej świadomego ruchu, aby wnieść do spektaklu niezbędną autentyczność.

Pozytywne reakcje publiczności uzupełniły słowa jurorów. Wykładowca, Karel Vostárek, dodał, że zespołowi udało się precyzyjnie stworzyć kompozycję, w której język teatralny przekazuje komunikat bez konieczności rozumienia znaczenia słów.

Dramacentrum Bezejména – Nakresli mi beránka/Narysuj mi baranka

Inscenaci Nakresli mi beránka představil straší soubor Dramacentra Bezejména. Jak sami řekli, pro ně samotné to byla inscenace, ve které do velké míry vyšli ze své komfortní zóny. Představení vzniklo na základech pohádky pro děti, kterou na motivy knihy Malý princ hráli na dětském táboře. Vzhledem k tomu, že je jim téma blízké, rozhodli se společně s režisérkou Slávkou Čechovovskou pohádku přepracovat do inscenace. Velká změna ovšem nastala ve způsobu, jakým celé téma uchopili a především ve způsobu práce. Běžně soubor klade důraz na pohybovou stránku a naopak potlačuje například rekvizity, toto představení se ale rozhodli uchopit spíš činoherní formou. Důležité proto bylo změnit svoje vnitřní nastavení. Druhým, nelehkým úkolem bylo zpracování filozoficky náročného a obsáhlého sdělení, které v knize sami čtou. Výsledkem jejich práce tak bylo představení, které kombinovalo pohádkovou poetiku malého prince se situacemi reflektujícími společenské problémy dospělého života. 

Divácky bylo představení opravdu úspěšné. Ohlasy byly například na užití zajímavých rekvizit, jako je malířská plachta nebo třeba loutek symbolizujících dětství. Velký úspěch sklidilo také hudební zpracování. Představení totiž doprovázela dvojice dívek na velké množství bicích nástrojů. Hudba dokázala velmi dobře podpořit charakter každé ze scén. 

Porota vyjádřila z představení smíšené pocity. Jak sám soubor řekl, bylo opravdu těžké téma uchopit a vybrat to, co je důležité a nosné a zároveň změnit své vlastní nastavení v procesu práce. Přesně k tomu se pak porota vyjádřila. Ocenili především otevřenost s jakou soubor do diskuse vstoupil. „Pouštíte nás do své dílny, toho si cením,” děkoval Karel Vostárek. Během debaty se tedy nahlas uvažovalo nad tím, jak představení uchopit. Ivana Sobková vyjádřila pochopení pro to, když se musí některé pasáže z inscenace vyřadit i přes to, že nám přijdou zajímavé a důležité. Jednoduše je potřeba vybrat opravdu ta nosná témata a zároveň si jasně stanovit, jakým směrem se inscenace zaměří. V případě Nakresli mi beránka by podle ní bylo potřeba určit si, zda chce soubor pracovat s pohádkovostí a odkazy na společenské problémy ponechat jen třeba v náznacích nebo se vydat jinou cestou. „Je to otázka scénografické dramaturgie,” doplnil kolegyni Karel Vostárek. 

Porota se nicméně shodla na tom, že téma je nosné a má velmi dobře nakročeno. „Máte materiálu tak na tři představení,” dodala Ivana. Inscenace už teď měla velký divácký ohlas a z debaty vyplývá, že veškerá sdělení, která soubor chtěl předat, se podařilo divákům přečíst. Je teď tedy na souboru, jak bude s inscenací dále pracovat a kam ji posune. Na tomto příkladu je možné zcela přesně demonstrovat, jak velkým přínosem může být diskuse nad představením, a kam až může divadelní výkony posouvat. Je ale potřeba být takové zpětné vazbě otevřený, což soubor skvěle zvládl. 

Spektakl Narysuj mi baranka został zaprezentowany przez nawiedzony zespół Dramacentre Bezejména. Jak sami mówili, była to dla nich produkcja, w której w dużej mierze wyszli ze swojej strefy komfortu. Spektakl oparty był na bajce dla dzieci na podstawie książki Mały Książę, którą wystawili na obozie dla dzieci. Ponieważ temat jest bliski ich sercom, postanowili przerobić bajkę na spektakl wspólnie z reżyserką Slávką Čechovską. Duża zmiana nastąpiła jednak w sposobie ujęcia całego tematu, a przede wszystkim w sposobie pracy. Zazwyczaj zespół kładzie nacisk na aspekt ruchowy i tłumi rekwizyty, ale w tym spektaklu zdecydowali się na bardziej dramatyczną formę. Dlatego ważna była zmiana ich wewnętrznego ustawienia. Drugim, nietrudnym zadaniem było przetworzenie filozoficznie wymagającego i obszernego przekazu, który sami przeczytali w książce. Efektem ich pracy było przedstawienie, które łączyło baśniową poetykę Małego Księcia z sytuacjami odzwierciedlającymi problemy społeczne dorosłego życia.

Przedstawienie odniosło prawdziwy sukces wśród widzów. Dobrze przyjęto na przykład wykorzystanie ciekawych rekwizytów, takich jak żagiel malarski czy lalki symbolizujące dzieciństwo. Dużym powodzeniem cieszyła się również muzyka. Przedstawieniu towarzyszyła para dziewczyn grających na dużej ilości instrumentów perkusyjnych. Muzyka bardzo dobrze wspierała charakter każdej ze scen.

Jury wyraziło mieszane uczucia co do spektaklu. Jak stwierdził sam zespół, naprawdę trudno było uchwycić temat i wybrać to, co ważne i wspierające, jednocześnie zmieniając własne ustawienie w trakcie pracy. Jurorzy skomentowali potem dokładnie to samo. Docenili zwłaszcza otwartość, z jaką zespół wszedł w dyskusję. „Wpuściliście nas do swojego warsztatu, doceniam to“ – dziękował Karel Vostárek. Podczas debaty zastanawiano się na głos, jak odebrać spektakl. Ivana Sobková wyraziła zrozumienie, jeśli niektóre fragmenty trzeba było wykluczyć z produkcji, mimo że uznaliśmy je za ciekawe i ważne. Trzeba po prostu wybrać naprawdę ważne tematy, a jednocześnie jasno określić kierunek, w którym zmierza spektakl. W przypadku Draw Me a Lamb – mówiła – należałoby określić, czy zespół chce pracować z bajkami i pozostawić odniesienia do problemów społecznych jedynie w aluzjach, czy też pójść inną drogą. „To kwestia dramaturgii scenograficznej“ – dodał Karel Vostárek.

Mimo to jury zgodziło się, że temat jest bardzo dobrze pomyślany. „Macie materiał na trzy przedstawienia“ – dodała Ivana. Spektakl spotkał się już z dużym odzewem publiczności, a debata pokazuje, że wszystkie przesłania, które zespół chciał przekazać, zostały przez widzów odczytane. Teraz do zespołu należy decyzja, jak kontynuować pracę z produkcją i gdzie ją dalej poprowadzić. Ten przykład pokazuje dokładnie, jak wiele korzyści może przynieść dyskusja nad spektaklem i jak daleko może ona zaprowadzić przedstawienie teatralne. Trzeba jednak być otwartym na taki feedback, co zespół uczynił znakomicie.

Taneční a pohybové studio Magdaléna – Maagal/Maagal

Rituální kruh. Tak zní překlad z hebrejského názvu Maagal. V období druhé světové války označoval spolek, který založily ženy v koncentračním táboře, za účelem pomoci druhým. Právě jejich příběhy se staly inspirací pro představení jabloneckého Tanečního a pohybového studia Magdaléna s názvem Maagal. Každá z dívek si vybrala jeden příběh ženy, který v inscenaci ztvárnila. Pohyb vycházel z předlohy Josefa Čapka, konkrétně z básní Oheň a touha. Ty psal Josef Čapek během pobytu v koncentračním táboře pro svou ženu. Jako hudební doprovod vybrala režisérka souboru Ludmila Rellichová skladbu pro varhany současné autorky Sylvie Bodorové.

Cílem celého představení bylo předat lehkost a radost, s jakou ženy i přes tragické zkušenosti dokázaly žít svůj život. Velkou roli v inscenaci hrálo individuální ztvárnění postav, což je pro Magdalénu neobvyklé. Sama porotkyně Anna Benháková, která v souboru působila, vyjádřila svoje překvapení. Agnieszka Włoch poukázala zase na to, že v představení viděla nejen příběhy žen během druhé světové války, ale obecně žen uvězněných v systému. Ocenila také scénu, kdy dívky tančí v kruhu, který odkazuje k názvu představení, tedy rituální kruh.

Porotce Jan Mrázek okomentoval, že představení dokonale pracovalo s předáváním identity performera ztvárňované roli. Unikátnost každé z postav zaujala i další porotce a diváky. Někteří z nich stejně jako Anna Benháková komentovali, že je pro Magdalénu taková individualita poměrně netradiční. 

V závěru debaty zaznělo také to, že má představení velký přeseh i do aktuálního dění. To, že lidé nezahořkli i přes hrůzné vzpomínky, je podle režisérky Rellichové věc, která jde historií lidstva. Naše společnost ale ničím takovým nedisponuje. Možná snad aktuální situace náši společnost přiměje ke změně. 

Rytualny krąg. Jest to tłumaczenie hebrajskiej nazwy Maagal. W czasie II wojny światowej odnosiła się ona do grupy założonej przez kobiety w obozie koncentracyjnym w celu niesienia pomocy innym. To właśnie ich historie stały się inspiracją dla spektaklu Studia Tańca i Ruchu Magdalena w Jabloncu pt. Maagal. Każda z dziewcząt wybrała jedną historię kobiety, którą przedstawiła w spektaklu. Ruch oparty był na wierszu Josefa Čapka, a konkretnie na wierszu Ogień i pożądanie. Zostały one napisane przez Josefa Čapka dla jego żony podczas pobytu w obozie koncentracyjnym. Ludmiła Rellichová, dyrektor zespołu, jako akompaniament muzyczny wybrała utwór na organy współczesnej autorki Sylvii Bodorovej.

Celem spektaklu było przekazanie lekkości i radości, z jaką kobiety przeżywały swoje życie mimo tragicznych doświadczeń. Dużą rolę w spektaklu odegrały nietypowe dla Magdalenki indywidualne portrety bohaterek. Anna Benháková, sama jurorka, która pracowała w zespole, wyraziła swoje zdziwienie. Agnieszka Włoch zaznaczyła, że zobaczyła w spektaklu nie tylko historie kobiet w czasie II wojny światowej, ale w ogóle kobiet uwięzionych w systemie. Doceniła też scenę, w której dziewczyny tańczą w kręgu, co nawiązuje do tytułu spektaklu, czyli rytualnego kręgu.

Juror Jan Mrázek skomentował, że spektakl doskonale sprawdził się w przekazywaniu tożsamości wykonawcy do portretowanej roli. Niepowtarzalność każdej z postaci intrygowała innych jurorów i publiczność. Niektórzy z nich, jak Anna Benháková, komentowali, że taka indywidualność była dość nietypowa dla Magdaleny.

Na koniec debaty wspomniano również, że spektakl bardzo pokrywa się z aktualnymi wydarzeniami. Według reżysera Rellicha fakt, że ludzie nie stali się zgorzkniali mimo przerażających wspomnień, jest czymś, co przewija się przez historię ludzkości. Ale nasze społeczeństwo nie ma nic takiego. Być może obecna sytuacja zmusi nasze społeczeństwo do zmian.

SOBOTA 15. 4. 2023

CZ

Jsme za polovinou. Přečtěte si, jaký byl třetí festivalový den.

Třetí den záhajily workshopy, které se konaly v Malém divadle, v ZUŠ Liberec, ve V-klubu a také v sále knihkupectví Fryč. Lektoři si během dopoledne připravili pro účastníky nejrůznější cvičení, která byla zaměřena například na pohyb, práci s hlasem nebo masku. Po workshopech následoval odpolední blok inscenací. 

Jako první se představil soubor KUKátko s inscenací Giga-eight. Ta kombinovala prvky videomappingu a pohybu. Tématem performance byl člověk v dějinách. Pojem giga eight vyjadřuje číslo osm miliard, ke kterému vystoupala lidská populace. Porota velmi kladně hodnotila odlišnost a zcela nový rozměr, jehož potenciálu se autorská dvojice snažila využít. Porotci ale zmínili i to, že je potřeba některé věci ještě dopracovat.

Druhým představením sobotního bloku bylo představení souboru MSD „Śniadecki” s názvem Za zavřenými dveřmi – peklo na dálkovém. Hlavním tématem byly problémy, se kterými se mladí lidé potýkali během covidového lockdownu. Autorská inscenace byla inspirovaná J. P. Sartrem a také J. W. Ghoetem. Porota zhodnotila, že je dobře, že o takových tématech, jako je anorexie nebo závislost na drogách soubor mluví. Doporučila ale více pracovat s divadelním jazykem. Požívat méně explicitních vyjádření a více divadelních znaků. 

Následovalo představení dalšího polského souboru RoZkwity s názvem Nezlobte se, ale něco Vám vypadlo…V něm se režisérce Karolině Rosocké velmi dobře podařilo vystihnout důležité téma potratů pomocí práce s divadelním znakem. Nelehké téma tak dokázala zpracovat v inscenaci plnou emocí, které diváci v rozboru popisovali jako velmi silné, což se jim líbilo. Kladně v rozboru hodnotila i porota. 

Jako další vystoupil soubor ze ZUŠ Taussigova s představením Lístek a tři koruny, které připomínalo rodinnou historii jednoho z členů souboru. Diváci se díky představení ocitli v období druhé světové války. Právě zpracování osobního tématu porota kladně hodnotila. Doporučila zároveň, jak s představením dále pracovat, například se zamyslet nad scénografií a množstvím přestaveb.

Během dalších minut byla v sále vánoční atmosféra díky představení Merry fking Christmas od Divadelního ateliéru Ulita. Jednoaktovka na motivy F. Mitterera si pohrávala s myšlenkou, že role každého z nás se mohou kdykoliv otočit. Porota tento záměr chválila, doporučila souboru, aby se zamyslel, jestli ponechat otevřený konec, který představení mělo. 

A nakonec vystoupil ukrajinsky soubor z Polska Krystał s pohádkovým představením Divný sen. Inscenace určená dětem byla především velkou show. Užívali si lidé v hledišti i herci na jevišti. A to porota chválila. Byla to tak velmi odlehčující tečka za celým blokem inscenací. 

Na závěr opět proběhla debata s porotou, která se tentokrát uskutečnila v sále. 

PL

Jesteśmy już za półmetkiem. Przeczytajcie, jak wyglądał trzeci dzień festiwalu.

Trzeci dzień rozpoczął się od warsztatów, które odbyły się w Teatrze Małym, w libereckim ZUŠ, w V-klubie, a także w księgarni Fryč. W godzinach porannych prowadzący przygotowali dla uczestników różne ćwiczenia, które skupiały się na ruchu, pracy z głosem lub maską. Po warsztatach nastąpił popołudniowy blok występów.

Jako pierwsza wystąpiła grupa KUKátko ze swoim spektaklem Giga-eight. Łączył on elementy video mappingu i ruchu. Tematem spektaklu był człowiek w historii. Termin giga-osiem wyraża liczbę ośmiu miliardów, do której wzrosła ludzka populacja. Jury bardzo pozytywnie oceniło odmienność i zupełnie nowy wymiar, którego potencjał starał się wykorzystać duet artystów. Jury wspomniało jednak również, że pewne rzeczy wymagają jeszcze dopracowania.

Drugim występem sobotniego bloku był występ zespołu MSD „Śniadecki“ zatytułowany Przy drzwiach zamkniętych-piekło na zdalnym. Tematem przewodnim były problemy, z jakimi borykała się młodzież podczas kowarskich blokad. Inspiracją dla autorskiej produkcji był J. P. Sartre, a także J. W. Ghoet. Jury oceniło, że dobrze się stało, że trupa porusza takie tematy jak anoreksja i narkomania. Zaleciło jednak, by pracować bardziej z językiem teatralnym. Używać mniej dosadnego języka i więcej teatralnych postaci.

Następnie odbył się spektakl innego polskiego zespołu RoZkwity pt. Przepraszam, coś pani wypadło… Reżyserce Karolinie Rosockiej udało się w nim bardzo dobrze uchwycić ważny temat aborcji poprzez pracę ze znakami teatralnymi. Potrafiła poradzić sobie z trudnym tematem w spektaklu pełnym emocji, które widzowie określili w analizie jako bardzo mocne, co im się podobało. Również jury w analizie wystawiło pozytywną ocenę.

Jako kolejny wystąpił zespół ze Szkoły Podstawowej w Taussigova, ze spektaklem Bilet i trzy korony, który przywoływał historię rodziny jednego z członków zespołu. Przedstawienie przeniosło widzów w czasy II wojny światowej. To właśnie potraktowanie wątku osobistego jury oceniło pozytywnie. Poleciło też, jak dalej pracować ze spektaklem, np. przemyśleć scenografię i ilość przeróbek.

W kolejnych minutach na sali zapanowała świąteczna atmosfera za sprawą spektaklu Merry fking Christmas Studia Teatralnego Ulita. Jednoaktówka, oparta na sztuce F. Mitterera, bawiła się pomysłem, że w każdej chwili można odwrócić role wszystkich osób. Jury pochwaliło ten pomysł, ale zaleciło zespołowi rozważenie utrzymania otwartego zakończenia, jakie miał spektakl.

Na koniec wystąpił ukraiński zespół z Polski, Krystał, który zaprezentował bajkowe przedstawienie „Dziwny sen“. Spektakl, przeznaczony dla dzieci, był przede wszystkim świetnym widowiskiem. Podobał się zarówno osobom na widowni, jak i aktorom na scenie. A jury nie szczędziło pochwał. To było takie bardzo lekkie zakończenie całego bloku przedstawień.

Na koniec ponownie odbyła się debata jury, tym razem w sali widowiskowej.

KUKátko – Giga-eight/Giga-eight

Lidská populace dosáhla čísla osm miliard a je na vrcholu. A jaká byla cesta na tento vrchol? To představil soubor KUKátko, v inscenaci Giga-eight. Představení autorské dvojice Matyáše Lady a Adély Červenkové vzniklo během soustředění, na které soubor každoročně jezdí. Jejich videomapping na téma zrození lidstva byl natolik zajímavý, že se společně s vedoucí Ivanou Sobkovou rozhodli ho využít pro novou inscenaci. Kromě projekce kombinuje představení taky prvky laterny magiky. Přesto ale dokázali zachovat divadelní jazyk. „Jsem moc rád, že tady bylo to propojení vizuálního, filmového a elektronického s tím divadelním a hereckým,” hodnotil kladně předseda poroty Karel Vostárek.

Polská porotkyně Agnieszka Włoch popsala velké napětí, které na začátku inscenace cítila. „Bylo to jako výbuch u Spielberga,” popsala emoce. Potom, ale její napětí začalo klesat. „Ten filmový obraz jako by tu herečku snědl,” dodala ještě Agnieszka. Pohyby herečky, která by la po celou dobu inscenace na jevišti sama se v některých momentech díky projekci ztrácely, i vzhledem k bílé barvě kostýmu herečky. Během diskuse se ale mezi porotci objevil i názor, který pohlcení herečky obrazem vnímal jako záměr. Možná zkrátka technický obraz snědl člověka. 

Projekt, která byla součástí inscenace měla za cíl zobrazit člověka v dějinách. Promítaly se proto obrazy z egypta, přes parní lokomotivy až po stroje a roboty ve fabrikách, které jsou typické pro dnešní průmysl. Objevily se tam i zajímavé prvky z digitální komunikace, jako třeba chat nebo klávesnice. Význam měly i oči v úvodu a v závěru představení, které mají diváky vybízet k zamyšlení a jinému pohledu na naši populaci. Jednoduše otevřete oči.

Populacja ludzka osiągnęła osiem miliardów i jest w szczytowym momencie. A jaka była droga do tego szczytu? To właśnie zaprezentowała trupa KUKATKO w swoim spektaklu Giga-osiem. Spektakl autorstwa duetu autorskiego Matyáša Lady i Adeli Červenkovej powstał podczas obozu, w którym zespół uczestniczy co roku. Ich video-mapping na temat narodzin ludzkości był tak interesujący, że wraz z reżyserką Ivaną Sobkovą postanowili wykorzystać go w nowej produkcji. Oprócz projekcji, w spektaklu wykorzystano również elementy magii latarniowej. Mimo to udało im się zachować teatralny język. „Bardzo się cieszę, że nastąpiło połączenie tego, co wizualne, filmowe i elektroniczne z tym, co teatralne i aktorskie“ – powiedział Karel Vostárek, przewodniczący jury.

Polska jurorka Agnieszka Włoch opisała wielkie napięcie, jakie odczuwała na początku produkcji. „To było jak eksplozja Spielberga“ – opisywała emocje. Potem jednak jej napięcie zaczęło ustępować. „Obraz filmowy zdawał się zjadać aktorkę“ – dodała Agnieszka. Ruchy aktorki, która przez cały spektakl byłaby sama na scenie, gubiły się w niektórych momentach z powodu projekcji, także ze względu na biały kolor kostiumu aktorki. W trakcie dyskusji pojawiła się jednak także opinia wśród jury, które odebrało wchłonięcie aktorki przez obraz jako celowe. Być może techniczny obraz po prostu zjadł osobę.

Projekt będący częścią produkcji miał na celu sportretowanie osoby w historii. Dlatego wyświetlane były obrazy od Egiptu, przez parowozy, po maszyny i roboty w fabrykach, które są typowe dla dzisiejszego przemysłu. Nie zabrakło również ciekawych elementów z komunikacji cyfrowej, takich jak czat czy klawiatury. Ważne były również oczy na początku i na końcu pokazu, które miały zachęcić widzów do myślenia i spojrzenia na naszą populację inaczej. Wystarczyło otworzyć oczy.

MSD „Śniadecki“ – Za zavřenými dveřmi-pękło na dálkovém/ Przy drzwiach zamkniętych-piekło na zdalnym

Celý svět má za sebou velkou zkušenost, a to pandemii koronaviru. Během ní většina z nás zůstala doma a musela si na novou situaci nějak zvyknout. Pro mladé lidi toto období pandemie bylo velmi náročné. Soubor MSD „Śniadecki” během covidu napsal autorskou inscenaci s názvem Za zavřenými dveřmi-peklo při dálkovém. Snažili se tak otevřít témata jako je problém s příliš velkou sebekontrolou, závislostí na drogách nebo třeba téma anorexie. Inspirací jim přitom byli J. P. Sartre a Faust J.W. Ghoetheho. Celý děj inscenace se odehrál v pekle, kdy se lidé setkávají s ďáblem.

Publikum kladně hodnotilo zpracování tabuizované tématu, o kterém se studenti rozhodli mluvit. Stejně tak i porotkyně Agnieszka zmínila, že je ráda, že se o tom mluví. Doporučila ale, aby soubor příště více pracoval s divadelním jazykem a místo explicitních vyjádření, použil spíš divadelní znaky. „Když něco z nadhledu pojmenuji metaforicky, tak tím možná dospěju k lepšímu účinku,” vysvětlil během debaty Karel Vostárek. Porota zároveň mluvila o určitém chaosu, který vznikal díky promítání textu nad jevištěm. „Pro mě taky bylo složité pozorovat text a ještě jeviště,” dodal Vostárek.

V závěru představení pak na jevišti vystoupil chlapce z Ukrajiny, který zazpíval lidovou píseň. I tady porota doporučila použít pro sdělení některých názorů raději divadelních znaků.

Cały świat ma za sobą poważne doświadczenie, a mianowicie pandemię koronawirusa. Większość z nas została w jej trakcie w domu i musiała przyzwyczaić się do nowej sytuacji. Dla młodych ludzi ten okres pandemii był bardzo trudny. Zespół MSD „Śniadecki“ napisał w czasie kowenu autorski spektakl pt. Przy drzwiach zamkniętych-piekło na zdalnym. W ten sposób próbowali otworzyć takie tematy jak problem zbyt dużej samokontroli, narkomanii czy nawet temat anoreksji. Inspirowali się J.P. Sartre’em i Faustem J.W. Ghoethego. Cała akcja przedstawienia rozgrywa się w piekle, gdzie ludzie spotykają diabła.

Publiczność doceniła potraktowanie przez uczniów tematu tabu. Podobnie sędzia Agnieszka wspomniała, że cieszy się, że jest on poruszany. Zaleciła jednak, aby następnym razem trupa bardziej pracowała z językiem teatralnym i używała teatralnych postaci zamiast jednoznacznych stwierdzeń. „Jeśli nazwę coś metaforycznie z dystansu, to może uzyskam lepszy efekt“ – tłumaczył podczas debaty Karel Vostárek. Jury mówiło też o pewnym chaosie, który powstał w wyniku projekcji tekstu nad sceną. „Mnie też trudno było obserwować tekst i jeszcze scenę“ – dodał Vostárek.

Następnie, na koniec spektaklu, na scenę wszedł chłopiec z Ukrainy i zaśpiewał piosenkę ludową. Również w tym przypadku jury zalecało wykorzystanie postaci teatralnych do przekazania niektórych kwestii.

RoŻkwity – Nezlobte se, ale něco Vám vypadlo…/Przepraszam, coś pani wypadło…

„Děvčata přišla s tím, že by chtěla hrát, a já už jsem měla tohle téma dva roky v hlavě,” popsala vznik představení režisérka Karolina Rosocká. RoŻkwity, jak se soubor jmenuje, tvoří jen samé dívky a společně s Karolinou nazkoušely téma velmi ženské. Jejich inscenace Nezlobte se, ale něco vám vypadlo se totiž věnuje problematice potratů v Polsku. Jejich zpracování tohoto těžkého tématu sklidilo velký úspěch. Cesta k němu přitom nebyla jednoduchá. „Tři dívky odešly, to téma pro ně bylo příliš silné,” vysvětlila režisérka.

Hodnocení poroty bylo velmi kladné. Jan Mrázek například chválil, jak se inscenace rozvíjí a jak graduje. „Od té lehkosti a vtipu na začátku pak jdeme hlouběji až na konec, kde je ten řez.” Samotný závěr byl přitom podle režisérky Karolíny náročný. „ Až po nějaké době jsme přišly na to, jak to ukončit, aby ti diváci nezůstali s rozříznutým břichem.” Náročné téma je přitom zpracováno s humorem. „ Můžu se smát, i když to má tragický podtext, a to můžu kvůli tomu, že vím, že vy to děláte vědomě,” dodal ještě Jan Mrázek. Jak porotu i diváky přitom představení dokázalo perfektně vtáhnout. Anna Benháková například popsala, že ačkoliv jde o silné téma, tak se díky humoru a tomu zpracování nebála do toho vstoupit a poddat se emocím.

„Karolína výborně pracuje s inteligentním humorem, který umožnil, aby se emoce sehráli v nás a ne na jevišti. Přitom na jevišti ta emoce nebyla nijak extra přehrávaná, ten důvtip byl v té formě,” popsala svůj zážitek Slávka Čechlovská. Ivana Sobková jí ještě doplnila, že vnímala jako dobré, že soubor nakonec diváky dokázal z těch silných emocí vyvést. „To je právě ta práce s divadelním jazykem,” dodal předseda poroty Karel Vostárek. 

Agnieszka Włoch v inscenaci identifikovala taky určitý odkaz na chování společnosti. „Bylo to představení, které ukazuje krutost žen i stávky. Na jedné straně bojujeme za svobodu a na druhé straně jsme to my kteří držíme ten patriarchát,” vysvětlila svoji myšlenku. Karel Vostárek nakonec doplnil, že je to právě smrt a láska, o kterých se nejčastěji hraje divadlo.

„Dziewczyny przyszły z pomysłem, że chciałyby zagrać, a ja już od dwóch lat miałam ten temat w głowie – opisywała powstawanie spektaklu dyrektor Karolina Rosocka. RoŻkwity, bo tak nazywa się zespół, składa się z samych dziewczyn i razem z Karoliną próbowały bardzo kobiecego tematu. Ich spektakl Nez angryte se, ale něco vám vypadlo (Nie gniewaj się, ale coś wypadło) porusza problem aborcji w Polsce. Podjęcie przez nich tego trudnego tematu okazało się wielkim sukcesem. Droga do niego nie była łatwa. „Trzy dziewczyny odeszły, temat był dla nich zbyt mocny“ – tłumaczył reżyser.

Ocena jury była bardzo pozytywna. Jan Mrázek chwalił na przykład to, jak produkcja się rozwija i jak kończy. „Od lekkości i żartu na początku, przechodzimy potem głębiej do końca, gdzie jest cięcie“. Samo zakończenie było wyzwaniem, według reżyserki Karoliny. „Dopiero po jakimś czasie wymyśliliśmy, jak to zakończyć, żeby widzowie nie zostali z rozciętym żołądkiem“. Do niełatwego tematu podchodzi się z humorem. „Mogę się śmiać, nawet jeśli ma to tragiczny podtekst, a mogę to zrobić, bo wiem, że robisz to świadomie“ – dodał Jan Mrázek. Zarówno jurorzy, jak i publiczność zostali doskonale wciągnięci przez spektakl. Anna Benháková opisywała na przykład, że choć był to mocny temat, to dzięki humorowi i przetworzeniu nie bała się w niego wejść i poddać się emocjom.

„Karolína wykonuje świetną robotę z inteligentnym humorem, który pozwolił emocjom rozegrać się w nas, a nie na scenie. Jednocześnie na scenie emocje nie były przesadzone, dowcip był w formie“ – powiedziała Slávka Čechlovská, opisując swoje doświadczenie. Ivana Sobková dodała, że dobrze odbiera to, że zespół potrafił na koniec wyprowadzić widzów z silnych emocji. „Na tym właśnie polega praca z językiem teatru“ – powiedział przewodniczący jury Karel Vostárek.

Agnieszka Włoch zidentyfikowała też w spektaklu pewne odniesienie do zachowań społeczeństwa. „To był spektakl, który pokazuje okrucieństwo kobiet i strajków. Z jednej strony walczymy o wolność, a z drugiej to my trzymamy patriarchat“ – tłumaczyła swój pomysł. Na koniec Karel Vostarek dodał, że to właśnie śmierć i miłość są najczęściej tematem spektaklu.

NEDĚLE 16. 4. 2023

CZ

Jaký byl poslední festivalový den?

Dopoledne patřilo souborům. Jako první vystoupilo Turnovské divadelní studio s inscenací Moc moci. Touha mít moc je stará jako lidstvo, uvádí sám soubor v anotaci. A právě moc byla hlavním tématem inscenace, která byla z části inspirována Shakespearem. V představení se proto odkazuje například k Romeovi a Julii. Porota i diváci hodnotili jako velmi zajímavou práci s hlasem a pohybem. Karel Vostárek ještě například poznamenal, že mu na koci chyběl nějaký moment překvapení.

Následující představení Leč vy, v budoucnu tenkrát, vzpomínáte? uvedlo Taneční a pohybové studio Magdaléna. Inscenace byla motivovaná  básní Vladimíra Holana Kameni přicházíš a jejím hlavním tématem bylo násilí. Především pak to domácí. Diváci i porota chválili především preciznost práce se znakem.

„Pamatujte si, že kluci, chlapi i muži jsou na prd,” tak znělo hlavní moto monodramatu Láska&make up s Laurou Levko v hlavní roli. Inscenace, která porušovala tzv. čtvrtou stěnu byla především show. Porota hodnotila výstup herečky jako velmi charismatický a ocenila, jak moc dokázala diváky zaujmout a vtáhnout. 

Závěrečné představení dopoledního bloku bylo V kouzelném lese, čili pohádkové variace. Polský soubor Grupa Teatralna ZONK Młodzieżowe Centrum Kultury w Legnicy. V představení na motivy pohádky O spící královně soubor komicky zlehčuje pohádkový děj. Diváci i samotný soubor se tak očividně bavili. I porota zmínila, že ji humor bavil. Současně chválili i přesah, který samotné představení mělo a dvě úrovně, na kterých herci hráli. 

Po skončení posledního představení opět proběhla debata, kterou následovalo slavnostní vyhlášení. Porota udělila několik cen za inspiraci, jednu cenu za téma roku Ukrajina, kterou si odnesl Vojtěch Matějíčka za inscenaci Vojenka a také jednu cenu Co je ještě divadlo?, kterou získal soubor KUKátko za inscenaci Giga-eight. Více informací o výsledcích se dozvíte ve výsledkové listině.

Po slavnostním zakončení festivalu následovala ještě přehlídka dětských souborů Dětská scéna. Tam se představilo celkem pět souborů. 

PL

Jak wyglądał ostatni dzień festiwalu?

Poranek należał do zespołów. Jako pierwsze wystąpiło Studio Teatralne Turnov ze spektaklem Siła władzy. Pragnienie posiadania władzy jest tak stare jak ludzkość, mówi sam zespół w adnotacji. I właśnie władza była głównym tematem spektaklu, który został częściowo zainspirowany przez Szekspira. Sztuka nawiązuje więc na przykład do Romea i Julii. Jury i publiczność oceniły pracę z głosem i ruchem jako bardzo interesującą. Karel Vostárek zauważył na przykład, że zabrakło w nim momentu zaskoczenia na końcu.

Kolejny spektakl Ale wy, w przyszłości tym razem, pamiętacie? zaprezentowało Studio Tańca i Ruchu Magdaléna. Motywem przewodnim spektaklu był wiersz Vladimíra Holana Kameni przyicházíš, a jego głównym tematem – przemoc. Szczególnie przemoc domowa. Widzowie i jury chwalili zwłaszcza precyzję pracy nad postaciami.

„Pamiętaj, że chłopcy, mężczyźni i mężczyźni ssą“ – tak brzmiało główne motto monodramu Laska&make up z udziałem Laury Levko. Produkcja, która przełamała tzw. czwartą ścianę, była przede wszystkim show. Jury oceniło występ aktorki jako bardzo charyzmatyczny i doceniło to, jak bardzo potrafiła ona porwać i wciągnąć publiczność.

Ostatnim spektaklem sesji porannej był W zaczarowanym lesie, czyli Wariacje na temat bajek. Polski zespół Grupa Teatralna ZONK Młodzieżowe Centrum Kultury w Legnicy. W spektaklu opartym na baśni „Śpiąca królewna“ zespół w komiczny sposób podszedł do fabuły bajki. Publiczność i sam zespół wyraźnie dobrze się bawili. Nawet jurorzy wspominali, że humor im się podobał. Jednocześnie chwalili nakładanie się na siebie samego spektaklu i dwa poziomy, na których występowali aktorzy.

Po zakończeniu ostatniego spektaklu ponownie odbyła się debata, po której nastąpiło wręczenie nagród. Jury przyznało kilka nagród za inspirację, jedną nagrodę za temat roku Ukraina, którą otrzymał Vojtěch Matějíčka za spektakl Vojenka, a także jedną nagrodę za Czym jeszcze jest teatr, którą otrzymał zespół KUKátko za spektakl Giga-eight. Więcej informacji o wynikach można znaleźć w liście wyników.

Po uroczystym zamknięciu festiwalu odbył się pokaz Sceny Dziecięcej. Tam zaprezentowało się w sumie pięć grup.